Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 1. března 1883

Můj otec je vpravdě člověk nesnesitelný a zlý. Možná, že příčinou je jeho nemoc — a přece mi připadá, že se nezměnil. Co je podivné: zdá se mrzutý a nespokojený tím, že máme v Paříži styky; chtěl by ponížit a zničit všechny naše přátele — a s drzostí à la Julian velebí tři staré měšťany a pět starých nebo mladých slepic z té díry zvané Poltava. Nemělo by se na tyto nesmysly odpovídat — a to také nedělám. Ale skutečně mu chybí jemnost — a perfidie mu rozhodně nechybí, když si stěžuje před svou sestrou, že je obléhán (má celé patro pro sebe), že nemůže ani chviličku zůstat v klidu, a že my se ženeme s vyplazeným jazykem za večírky. To je jistě hloupé — ale nemohu snést [Zamazaná slova: taková chování], která jsou nevhodná. Nic si navzájem nedlužíme — [Přeškrtnuto: a nemělo by se] a jistá zdvořilost by přišla vhod. Co vždy obdivuji, je to, čemu se říká drzost. Snad proto, že já sama jí, co se vtipů týče, postrádám naprosto.
Ten hýčkaný a rozmazlovaný muž, kolem něhož se každý točí, jako by... Inu — je arogantní, drsný, drzý... A při pohledu na taková chování se člověk ohne. Já ne — já se stáhnu... Ale ostatní... Neboť to je logika bajky — [Zamazaná slova: Když vidí], že se zaujme drzý tón, nakonec uvěří, že má na to právo.
Život není než pletivo bídy — ne pro všechny.
Oči mě znepokojují — zvláště pravé. Dědeček měl šedý zákal na pravém oku — a mám pocit, že já také. Nechala jsem je vyšetřit lékařem; jen jsem ho poprosila, aby mi nic neříkal, bude-li to něco vážného — a on mi řekl, že je to jen trocha krátkozrakosti. Trocha — to je laskavé. Vidím o třetinu méně daleko než všichni ostatní — a pravým okem víc než o polovinu... Nebo méně než o polovinu. Nezbývalo by než zemřít... A tentokrát doopravdy.