Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 10. února 1883

Dost lidí — mimo jiné princezna Jeanne — ale ne Fitz-Jamesovi ani Charetteovi, ti nikdy nepřišli v sobotu... Ostatně se velmi bojím, že se to vše zhroutí; nejsme podporovány a závidí nám příliš mnoho lidí — neboť aniž bychom byly z aristokracie, ani opravdovými milionářkami, stavíme se od roku v prvních řadách; na našich večírcích se uvádějí aristokratická a proslulá jména, jsem elegantní, zajímavá, vidí nás jako velmi světské...
A kdo? Baschkirtseffovi jsou zcela obyčejné šlechty, z venkova, a nemají ani ty miliony, jež vše vysvětlují. Nevím, jakými dojemnými příběhy si maminka získala vévodkyni de Fitz-James — podezřívám ji z řady ponižujících naříkání... Ostatně udělala pro nás vše, ale to nemůže trvat, nejsme-li podporovány naším velvyslanectvím... Na velvyslanectví přitom válejí staré výzvy k soudu z důvodu jakési Georgesovy záležitosti, do níž byla má teta jako holčička zatažena, protože viděla — myslím — z okna, jak Georges bije úředníka. A teta nikdy neodjela do Ruska tuto hloupost vyřešit — a berou tu směšnou nicotnost za ohavnou záležitost a říkají, že se neodváží vrátit do vlasti kvůli trestnímu procesu... Lidé nepůjdou zkoumat, co jsou to za dokumenty, a slyšeli říkat, že proběhl Romanoffův proces — a i když je to dávno skončeno, i když byl případ odložen... Pletou to dohromady a jde to dál... Nyní mi řeknete — je možné, aby byla žena tak hloupá a kriminální, že nechá válet věci, jež mě hubí...
To se nikdy nevysvětlí — ty ženy zavřou okna, abych nenastydla, vyloupí trhy s ranou zeleninou pro mě — a zároveň mě nechají válet v blátě kvůli jejich bratru Georgesovi, přes nějakého Soutza, zasmějí se tomu, nechápajíce, že je to hrozné — anebo budou žehrat každému kolemjdoucímu na mé výstřednosti, na můj hanebný charakter, strašlivě mě pomluví se slzami v očích, protože jsem si nevzala dost teplý plášť... Jsou to ženy vzácné a ohromující hlouposti.
Ty ženy mě zničily — a vůči mně jsou zločinné.
Protože nechápou, řeknete mi. Souhlasím — jenže deset let chápu já a deset let jim to křičím od rána do večera. Hlupáci, kteří věří v nadřazenost druhých, jsou snesitelní — ale hlupáci, kteří se pokládají za hluboké a duchaplné... To je horší než vše. Nikdy mě neposlechly, nikdy mě nebraly vážně — a omezují se na chvění a naříkání, když mám rýmu...
A pak chvílemi, po nějaké katastrofě: „Och ano, Marie má pravdu — kdybychom ji poslouchaly!" atd. atd.! Ale druhý den to začne znovu — a protože se bojí mého úsudku, schovávají se přede mnou jako děti...
A musím se ještě pokládat za šťastnou, když se nejednalo mým jménem... Jako loni. Saint-Amand nás seznámil s Étincelou — dobře. Výměna karet — dobře. A najednou dostávám od té dámy dopis s poděkováním za nádherné květiny, které jsem jí prý poslala. Maminka považovala za důvtipné a jemné poslat té novinářce mým jménem bez varování velký košík květin — slovíčko ve vašem příštím článku, drahá paní! Jak jsem zuřila... Konečně — to vám dává představu o těch osobách. Pomyslete, co to mohlo být před deseti lety, vyjíždějíce z Poltavy!... Nemám štěstí opravdu v ničem. Tento život je strašně smutný...
Po několika ubohých nezdárech smíšených s úspěchy ženy jsem se dala do práce — je tomu pět let; chtěla jsem nabýt síly sama ze sebe... Kdy přijde?... Mezitím přicházely neštěstí a bídoty...
A od té doby, co rány přibývají, vracím se k víře v Boha a k modlitbě — to je jediný útulek; jinak by člověk zešílel... Zpozorovala jsem, že po vroucích modlitbách mě vždy čeká nová nesnáz... Ale to mě již neodrazuje — modlím-li se nebo ne, je to totéž; raději se modlím — to utěší... Kdybychom se nemodlili, bylo by to horší než zemřít... Náboženství... Ne. Bůh — ano. Bůh, jenž se stará o vše a jenž mě slyší, jenž mě zkouší a smiluje se. Konečně pro mě je modlitba protestem.