Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 24. ledna 1883

Po drtivém dni malování jdeme k Étincelle (napsala mi rozkošný dopis na poděkování za květiny, které jsme jí poslaly po jejím článku) — je tam pan Bocher, obchodní zástupce Orléanských, a dva jiní, z nichž jeden vysoký, urostlý, skoro jako Cassagnac, jen ho kazí skřipec.
Mlčky jsem po pětadvacet minut poslouchala, jak se líčí hrůzy revoluce, zločiny Francie od 86... atd.
Odpovědět by bylo příliš snadné — zvláště od té doby, kdy každý večer usínám teprve po dvou kapitolách Micheletovy „Revoluce". Když starý Bocher odejde, dopustím se té chyby — asi že říkám, že mám odporné názory.
— Cože — republikánské?
Jak se prohlásit za republikánku v tom ryzím salonu ve stylu Ludvíka XVI, kde Étincelle trůní na bílém lakovaném křesle v šatech z královského modrého sametu se sukní na obručích. S tváří [Zamazaná slova: nečitelné] ale komickou a okouzlující, přestože [Zamazaná slova: skutečně pěknou] — ta žena je velmi příjemná. Vymotám se tím, že říkám, že pohnutky, záměry, víra... jsou obdivuhodné, že to byl velkorysý záměr... atd... konečně... Že všechny strany spáchaly zločiny... aniž by měly pro omluvu v perspektivě štěstí všech... že je přirozené, že se člověk v principu tápe, mýlí se — někdy krutě...
Koneckonců — nesmělá, ale v poměrně přesných výrazech skromná apologie Revoluce. S důrazem na citovou stránku — a Étincelle nakonec utěší maminku tím, že jí říká, že co je v tom vše velkorysého a hrdinského muselo zákonitě najít ozvěnu v mém mladém srdci atd. atd.
Mezitím pan se skřipcem stále seděl, čas od času vrhal slovo, větu v cassagnacovském stylu, a když jsme odcházely, řekl, jak litoval, že nemohl přijít na náš večírek (byl pozván Saint-Amandem) — hojná výměna zdvořilostí s maminkou a krásná věta na mou adresu, s níž je poctěn, polaskan a okouzlen se seznámit. Odpovídám pokynutím hlavy... Dítě, nesahej.
Je to baron Dauble, který je, jak jste právě viděli, hezký — vyjma skřipce — inteligentní, milý... Prostě není to jeden z těch tisíce takových mužů, ale někdo — a čtyřista tisíc franků ročního důchodu. Doufala jsem, že odejde jako první, abych se mohla zeptat, kdo to je. Vždyť jsem ho potkala stokrát, všude, a vždy jsem si říkala, že to musí být spisovatel nebo politik a že ho kazí skřipec. A je to Dauble, quasi-manžel Étincelle. [Přeškrtaná slova: Koneckonců nabídl] pokusili se rozvést, zrušit manželství, aby se mohli vzít, ale Peyronney o tom nechce ani slyšet. [Zamazáno — řádka a půl] štěstí. Ten svazek mi připomíná d'Artheze a kněžnu de Cadignan...
Koneckonců — dosud vše, co byť vzdáleně připomíná toho vysokého blázna Cassagnaca, se mi líbí... Avšak po Gambettově projevu jsem v tom, čemu říkám své srdce, nemohla nalézti stopy po bonapartistovi... Zdál se mi malý, úzkoprsý, vzdálený, prázdný; nechápala jsem dokonce, jak jsem mohla věřit, že miluji toho pána, když na světě existují géniové jako Gambetta nebo jiní slavnější, silnější než Cassagnac.
Opravdu velký muž — zatímco ten ubohý Acard...
Ano — to je, co mi vždy zabrání ho milovat, a vždy budu dávat přednost slavnému, s nímž jsem nikdy nemluvila a jenž bude možná ošklivý, nemocný, hrozný...

Poznámky

Postavy z Balzacova románu Tajnosti kněžny de Cadignan (1839) — napravená kurtizána Diane de Maufrigneuse a idealistický spisovatel Daniel d'Arthez. ↩