Pondělí 22. ledna 1883

Ten umělec roste pronásledováním. Nesmíte se ho dotýkat, ó Stéphanie? Ale já ho pak miluji. Výsledkem bude nějaká špinavá vymyšlenina — prozatím mě to rozveseluje.
Dva měsíce navštěvuji dvakrát týdně lékaře doporučeného panem Duplayem, jenž, jak si vzpomínáte, neměl čas mě sledovat sám. Léčba, která měla jistě přinést dobré výsledky, je nepřinesla.
Není mi lépe, ale doufá se, že to nebude přibývat. „A jestli to nepřibude, máte se považovat za šťastnou."
Je to těžké. Lékař je mladý, s výrazem bystrého a inteligentního člověka — pokaždé jsme si povídali, zvláště od smrti vždy oplakávaného Gambetty. Na léčení jsem chodila s očima ještě zčervenalýma od pláče. Dnes večer, protože to bylo předposlední sezení, mi řekl, že pan Duplay se po mně několikrát ptal — prý jsem ho zaujala.
Protože jistě chtěl říci, že jsem zaujala i jeho, přiměji ho mluvit tím, že říkám... Cože, opravdu, a čím to, že pan Duplay byl zaujat?
A protože se mezi tímto lékařem a touto svéráznou pacientkou navázala jistá důvěrnost, říkám mu upřímně, že mě velmi baví vědět, jaký dojem dělám na lidi. No — zdá se, že vidí tři tisíce pacientů, na které sotva vzpomíná, ale já jsem zaujala toho hrozného chirurga jménem Duplay. [Zamazaná slova: Zdám se mu? neobyčejná a rád by si s vámi pohovořil.]
— Oh! To proto, že jste mu vyprávěl o všech našich rozhovorech o politice a právech žen...
— Vůbec ne, ujišťuji vás...
— Vždyť jsem mu neřekla deset slov.
— Koneckonců, nevím.
— A vy — zaujímám i vás?
— Ovšem.
— No a?
— No, říkal jsem vám to — nejste nic obvyklého, máte vlastní myšlenky, to vůbec nepřipomíná to, co vídáme každý den... Vy sama jste mi říkala, že jste byla vychována jako muž, a hlásáte vzdělání a rovnoprávnost žen.
— Jistě, no a co [Zamazaná slova: tedy představuji]
— No, vzniká velký otazník.
— A pak?
— Ale nevím — to, co je jisté, je, že jste neobyčejná.
— Tak tedy podivínské nápady?
— Ne, velmi správné — a rozsáhlé vědomosti... Prostě nejste jako každý a vzniká velký otazník.
— Konečně — mám alespoň zdání slušnosti?
— Samozřejmě.
— No, to je aspoň něco... Ale co mě udivuje — že pana Duplaye jsem zaujala? Dělala jsem vše pro to, abych neměla nic... nápadného...
Co si asi musí myslet ten mladý lékař, jenž tak rád probíral věci veřejné s touto ubohou nevyléčitelnou pacientkou?
Jsem tedy inteligentní? Jaká marnivost! A přepisovat ten rozhovor jako bych si vydávala vysvědčení. Ne, ale koneckonců je to pravda — s lidmi jako tento lékař, jako Émile Bastien, Julian — jsem doma, vydávám zajímavé myšlenky, jež mě samotnou překvapují svou správností... Koneckonců je tam výměna, živý rozhovor... Totéž bych zažívala v tom vzdělaném, moderním, hemžícím se světě, s nímž se setkáváme třeba u paní Adamové... Ale s kým u nás? S těmi malými lidmi ze světa... To je šílenství — deset minut valčíku nebo výměna banalit, odpovědi na komplimenty... a pak?
Konečně! Nebe není ke mně laskavé...