Úterý 16. ledna 1883

Mladý Bastien nás zaveze do Ville d'Avray, do Gambettova domu, kde pracuje jeho bratr.
[Zamazaná slova: Dokud to člověk] neuvidí na vlastní oči, neuvěří takovému ubohému interiéru — slovo skromný by bylo příliš slabé.
Jen kuchyně je přijatelná v tom, čemu se říká dům zahradníka.
Jídelna je tak malá a nízká, že člověk přemítá, jak se tam mohla vejít rakev a jak ho mohli obklopit slavní přátelé.
Salon je o něco větší, ale bídný a zcela bez pohodlí. Špatné schody vedou do ložnice, která mě naplňuje úžasem a rozhořčením. Cože! V této ubohé kleci, kde se doslova dotýkám stropu rukou, nechali šest týdnů ležet nemocného Gambettovy konstituce — a v zimě se zavřenými okny. Člověk tučný, astmatický, zraněný! Zemřel i na tu klec.
Laciná tapeta za dva sous, černá postel, dva sekretáře, záplatovaná zrcadla mezi okny a záclony ze staré, ubohé červené vlny. Chudý student by nebydlel jinak.
Ten muž, nad nímž tolik plakali, nikdy nebyl milován! Obklopen židy, akcionáři, spekulanty, vykořisťovateli — neměl nikoho, kdo by ho miloval pro něho nebo byť pro jeho slávu. Ale nesměli ho nechat ani hodinu v té nezdravé ubohé bedně! Cože! Copak se dalo nebezpečí hodinové cesty srovnávat s nebezpečím pobývat bez vzduchu v tom hrozném malém pokoji! Vždyť na matraci, na rukou mužů, ho mohli přepravit bez nejmenšího otřesu! Ville d'Avray, nebo spíše les Jardies, jež nám noviny líčily jako malý dům ve stylu Barrasově! Ten muž, o němž se říkalo, že tak lpěl na pohodlí a přepychu! Ale to je hanebnost! Dům, kam se přijíždí na tři dny v týdnu — a v takovém stavu!
Chápu ještě, že on sám se tím příliš nezabýval — ale jeho přátelé a ženy! Kdyby byla jediná milující žena, nenechala by ho obklopeného tak vulgárními, tak nízkými věcmi.
A ti slavní přátelé! Vždyť z něj žili [Zamazaná slova: a to je] vše.
Paní Arnaudovou zastupuje malá stříbrná kastrolka; je tam také křeslo s L.G., pochybného vkusu a podřadné hodnoty. To vše je nevídané! Ach! kdyby to byla já! Byl by naživu. Bastien pracuje u paty postele takto — zde je plán.
[Pozn. vyd.: zde Marie do deníku nakreslila plán.]
Ničeho se nedotkli — zmačkaná prostěradla na peřině, jež znázorňuje tělo, květiny na prostěradle. Na rytinách si člověk neuvědomí proporce pokoje, kde postel zaujímá obrovský prostor. Vzdálenost mezi postelí a oknem neumožňuje vůbec ustoupit — proto je postel v obraze oříznutá, paty nejsou vidět. Ten obraz je samotná pravda.
Hlava zakloněná nazad je vidět ze tří čtvrtin, s tím výrazem nicoty po utrpení, klidu ještě živého — a již záhrobního. Člověk ho vidí jako ve skutečnosti. To rozložené, zničené tělo, z něhož právě odešel život, je otřásající.
Je to dojetí, které vás bere za nohy a láme v bedrech.
Bastien je velmi šťastný člověk. Cítím se v jeho přítomnosti trochu trapně po té novinové hlouposti. Přestože má vzhled pětadvacetiletého mladíka, má tu laskavou, neafektovanou vyrovnanost, jakou vídáme u velkých mužů — Victora Huga například.
Nakonec ho přece jen shledám krásným — má onen nekonečný půvab lidí, kteří jsou hodnotou, silou, a vědí to bez domýšlivosti a bez hlouposti. Dívám se, jak pracuje, zatímco hovoří s Dinou a ostatní jsou v sousedním pokoji.
Na stěně je vidět díru po kulce, která zabila Gambettu — ukáže nám ji; a pak ten klid v pokoji, uvadlé květiny, sluneční světlo oknem... to mě rozplakalo... Jenže on stojí zády, celý pohroužen do malby, takže abych nepromarnila výhody tohoto okamžiku citlivosti, prudce mu podám ruku a rychle odejdu — s obličejem zalitým slzami.
Doufám, že si toho všiml. Je to hloupé... Ano, hloupé přiznat, že člověk vždy myslí na efekt.
Potom jdeme k markýze de Villeneuve, kde se seznamujeme s její matkou, princeznou Pierre — prý bývalou pradlenou, ale velmi hodnou ženou s nádhernýma rukama.
Ten novinový incident s Bastienem mě rozrušuje... Je to dráždivá starost!!
Slzy pro Gambettu osvěžují — ale tohle je ubohé, otravné, trápí to člověka a člověk se cítí zahanben.
Vypadáme, jako bychom vydávali bratra za toho pravého — to je směšné, odporné... A především, především ho to od nás odvrátí; ten bratr je velmi dobrý, velmi výtečný atd., ale raději bych viděla toho pravého, velkého, jediného.
Je to Gambetta malby — vyčnívá mezi ostatními talenty jako mistr, jenž už zemřel. To je génius.

Poznámky

Paul Barras (1755–1829), zkorumpovaný a marnotratný člen direktoriální vlády. Marie naznačuje, že noviny falešně líčily Gambettu, jako by žil v podobném přepychu.
Marie v originále deníku načrtává plánek pokoje.