Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 13. ledna 1883

Hned ráno jsem poslala pro architekta, aby upravil ateliér, ale místo toho jsme si povídali o Gambettovi — jakožto Lotrinčan, dovedete si představit, jak ho to vzalo. To on zařídil smuteční roušku na Palais Bourbon.
Konečně dnes večer náš ples — Coquelin a Reichenberg hrají na Porte-Saint-Martin, pak ještě malá opereta, kterou zpívají. Vše probíhá výborně, mnoho hostů, spousta mladých lidí a dámy nesmírně elegantní. Vévodkyně de Fitz-James, generál a paní de Charette, slečna de Charette, paní Johnstonová (přítelkyně Charettových) se svou dcerou, Gaviniovi, hraběnka Durosová, princezna Bonapartová atd. Velký večírek, krásný kotilion. Ale pro mne je to tak prázdné — nebylo tam jediné stvoření, které by mě mohlo zaujmout. Předsevzala jsem si být ke všem velmi milá, ale hraju si na jakýsi výron kotníku, který jsem si přivodila před plesem; musím se pohybovat co nejméně. Ve tři hodiny jdeme nahoru večeřet do ateliéru a já si sedám ke stolku na pódiu se Saint-Amandem, Alexisem, Dusautoyem, Émilem Bastienem. Bylo tam přes dvě stě osob, přestože někdo zákeřný rozeslal v poslední chvíli odvolávací dopisy. Podezřívali Soutze, přinejmenším Alexis. Myslím, že spíš šlo o Bojidara, který se pohádal s mou tetou. Naštěstí to nijak zvlášť neuškodilo. Kolem páté hodiny zůstáváme v rodinném kruhu s Michkou a Émilem Bastienem, který je opravdu tím nejlepším ze všech.
A dnes — dramatický příchod Soutze, zeleno-bledý, s očima plnýma slz. Ani nevěděl, že včera byl večírek; nikdy, nikdy by nebyl schopen té hanebnosti s dopisy, atd. atd.
[Napříč stránkou: nejsem ani hezká, ani dobře oblečená. Jako by naschvál. Paní Kanchinová, která nás dříve ignorovala, požádala o pozvání a přišla se svou dcerou a dalšími ruskými dámami, které se znají od paní Engelhardtové, jež přišla také.]
Nakonec zaplakal, pak takřka ztratil vědomí. Přece jen je to hrozné — jen aby se moje tehdejší chladnokrevnost nepřeměnila potom v záchvat zoufalství, jako se to stalo při smrti toho velikého, vznešeného, pomlouvaného, geniálního Gambetty.
Konečně... Ať si říkají, že jsem excentrická — to jsem byla; že jsem bláznivá, že se příliš věnuji umění, že kouřím, že... se opíjím, že kreslím podle aktu — to vše k sobě pro jisté lidi patří; že jsem byla zamilována do Cassagnaca, že mě Mlle Acardová předčila, že v Římě rodina Antonelliů byla proti sňatku, že... Všechny tyto věci, více či méně pravdivé, jichž jsem se obávala, že se budou říkat, a které se mi zdály lžemi a tak ponižujícími hrůzami — a nyní jsem sama připravena uvěřit, že jsou pravdivé, v porovnání s tím, co se říká teď. Ale tohle, a o mně!! Jsou dívky, které vycházejí, flirtují, nepřetržitě se stýkají s mladými muži, ve světě i venku, a o nichž se říká — stává se, že dávají i dostaveníčka, a pak ty příběhy... Ale já, zavřená v tomto ateliéru — konečně, nemám vám co říci, sledovali jste můj život...
Už nevím, co říci, čemu věřit, jak být — a před každým hlupákem budu třást jako provinilec před soudcem.
A tento svět byl stvořen Bohem, a toto se děje s jeho svolením, a on je všude...
Neexistuje! Anebo... Anebo je to Nejvyšší bytí, které není bytostí, nýbrž nejvyšší podstatou, jejíž praktická užitečnost mi není zřejmá.
A Julian — uvěřil jako ostatní, podle ostatních, celé kupě hanebností. Nedávno ještě mluvil o Dumasovi a říkal nám s úsměvem, že o mně často mluví s někým, kdo o mně hovoří u Dumase, a že se mnou lidé rozhodně hodně zabývají, a že díky tomu, co o mně říká, se Dumas zajímá o tuto podivnou, zajímavou bytost... Ten tučný venkovský hrubián, kterého jsem považovala za tak bystrého a sympatického, o mně tedy mluví způsobem, který... Nuance si člověk uvědomí jen v záblescích; když vám někdo něco líčí, nestihne to plně zachytit — musíte chytit za letu... Víte, že s Julianem jsme si často povídali velmi důvěrně; já mu zcela důvěřovala jako někomu, kdo mě zná nazpaměť, a před nímž jsem předváděla světáckost do nebe — chlubila jsem se, že jsem silná, skeptická, že mluvím o všem a umím se smát. A tak nás jednou přivede řeč na mé srdce a on mi říká:
— Můžeme si říci vše?
— Samozřejmě, jen říkejte.
— Vezmete to tak, jak se to má vzít... Víte přece — mezi muži.
— Však jen říkejte.
— No, nedávno jsem potkal jednoho svého přítele, který vás viděl a slyšel o vás mluvit, a ten mi říká: co je to vlastně za slečnu tu a tu, ty ji znáš — má snad... dobrodružství? Rozumíte, vsadím se. A já mu odpověděl: milý příteli, je tam jen toto (ukázal na hlavu) — ostatní neexistuje.
Takže se nerozhorlil, neřekl: ale vy jste šílený, vy přece nevíte, kdo to je, atd... Prostě odpověděl svůj názor — že žiji jen hlavou a že srdce a... ostatní pro mne neexistuje. Není co dodat... Takže neřeknu nic. Jsem zdrcena. To vše je nenapravitelné.
Ale jaká pomsta by byla zapotřebí, jen abych se utěšila z tolikerých nespravedlností, tolikerých hrůz, tolikerých neštěstí... A protože Boha není, nemám naději.
Nesmíte si myslet, že si ten ubohý naivní Soutzo dovolil říci to, aniž bych ho k tomu neúprosně dotlačila — zatímco maminka byla v sousedním pokoji.
Tak já, která jsem se považovala za tak hrdou, tak čistou, a která pro efekt nechávala často prosvítat, že jsem velmi světácká... To nikoho nepřekvapovalo, zdálo se to zcela přirozené... Takže když říkám, že zbožňuji Saint-Marceaua, a když mu to opakují, nevidí v tom vůbec nadšení dívky-umělkyně, rozmazleného dítěte — vidí v tom snad provokace, pozvání... k hledání dobrodružství... Ale to by bylo hrozné I! Ale to by bylo k pláči tisíc let! Ale kde je Bůh?!!!
A kdybych ze záliby v divadelních a romantických věcech tohle řekla Julianovi nebo Bastienovi-Lepageovi — poutavě, samozřejmě — a oni mi uvěří, a budou se mnou rozhořčeni... a pak? To nic nezmění. Budeme dva nebo tři, kdo se rozhorlí, a tím to skončí.
Bože můj, chci v tebe věřit — nevěřit by znamenalo... zemřít zoufalstvím za takových okolností. Bože můj, učiň, aby se to nějak upravilo, nebo spíše, abych byla ujistěna, abych si dělala iluze, abych... byla utěšena.
Na okamžik mě napadlo zajít za Cassagnacem nebo mu napsat.
Ale co a z jakého důvodu? Říkají o mně hanebnosti, víte, že je to lež — braňte mě.
Už ani neví, zda existuji. Jestliže on zaujímá mé myšlenky pět let, já pro něho neexistuji — nikdy jsme si sami vážně nevyměnili ani deset vět. Těm hanebnostem věří — proč ne, vždyť jsme se více než čtyři roky neviděli, a když mě naposledy viděl, bylo mi sedmnáct let, byla jsem romantická, bláznivá, pobízená svými blízkými — slabými, hloupými bytostmi bez jakékoliv kultury.