Pondělí 8. ledna 1883

Vskutku — ten muž naplňoval Francii a skoro celou Evropu. Každý musí cítit, že někdo chybí; zdá se, že v novinách není už nic ke čtení, ve sněmovně nic k dělání. Jsou ovšem užitečnější muži — skrytí, pracovití, vynálezci, trpěliví správci... Nikdy nebudou mít ten vliv, tu magii, tu moc. Probouzet nadšení, oddanost — seskupovat prohánět strany — být heroickým hlasatelem vlasti: to tedy není užitečné, obratné, obdivuhodné? Ztělesňovat svou zemi, být praporem, k němuž se obracejí všechny oči v okamžiku nebezpečí... To tedy není víc než všechny ty kabinetní zásluhy, ty moudré ctnosti a schopnosti vyzrálých fatalismů. Proboha — kdyby Victor Hugo zemřel dnes večer, nikomu by na tom nezáleželo — jeho dílo tu je ať se děje cokoli a je lhostejné, zda zemřel dnes nebo před deseti lety; navíc už svou dráhu dokonal. Ale Gambetta — to byl život, denní světlo znovuzrozené každé ráno, byla to duše Republiky — byla to sláva, pád, triumf nebo posměch celé země. Byly to události, bylo to slovo — byl to epos v činech a řečech, z nějž se nikdy znovu nezachytí ani gesto, ani inflexe hlasu. Úžasné vtělení strany, jež je skoro celou Francií — a v každém případě dárce všeho, co rozechvívalo srdce sympatií, strachem, závistí, obdivem nebo nenávistí.
A je to navždy skončeno.
Co se stane s Rochefortem — a o čem bude vtipkovat? A kdo zabrání rozvoji talentu pana Clemenceaua?
Na Père-Lachaise byl ohromný průvod lidu. Nikdy, říkají noviny, nikdo neviděl takový „den poté“.
Kdybych měla štěstí toho muže znát — nevím, co by teď se mnou bylo...
Gambettova nemoc a smrt,
Německo a Gambetta,
Demonstrace,
Věnce,
Gambetta intimní atd.
Člověk to čte v novinách a zdá se to tak neuvěřitelné, tak ohavné, tak nespravedlivé — jako...
Moje rodina míní, že je ode mne zbytečné být sklíčená kvůli věcem, jež se mě netýkají. A Dusautoy říká, že takovéto city mají to hrozné, že bych vždy dávala přednost před svými blízkými — před mužem, který mi dal svou duši a život — nějakému velikému muži, nějakému hrdinovi, s nímž jsem možná dvakrát nepromluvila a jemuž se zasvětím. To nehrozí — nikdy nebudu mít tolik štěstí; já procházím stranou nebo pod ním.
Přece jen je to smutné.
Můj portrét je „dodán“. Je to hotová hrůza. Nejsem na něm ošklivá — ale dělám neobyčejnou grimasu; člověk by řekl, že mě narazili na kůl — jsem tak strnulá; vypadám, jako bych se bála spadnout z křesla. Oči prázdné a dokořán otevřené upřené do prázdna — nos tvrdý a hrubý. Ale vrchol všeho jsou ústa, jež mám hezká a která mi namaloval sevřená do grimasy úsměvu, nafukující tváře. Víte, že PRO-TESTUJI proti takovémuto zobrazení pro potomstvo. Když ho přinesli, přišlo služebnictvo říci, že mi posílají obraz. Co to je? „Dáma v bílém.“ A když Rosalie říká, že jsem to já — ostatní odpovídají: „Ta Rosalie, jaká vtipálka, ta říká vždy hlouposti.“ Čtyři tisíce franků je pořádně mastná cena za grimasu bez umělecké hodnoty. Pozadí je velmi tmavě červené, husté, neprůhledné — a na tom ramena bez atmosféry a ta ohavná hlava. Ruce jsou pěkné. Krajka je tak propracovaná, že je těžká, hustá, strašná. Mám zkrátka ve všem štěstí.

Poznámky

Père-Lachaise: pařížský hřbitov, kam byla Gambettova rakev převezena po státním pohřbu 6. ledna 1883; pohřben byl v Nice. ↩
Marie opisuje titulky novinových rubrik o Gambettově nemoci a smrti (La maladie et la mort de Gambetta atd.). ↩
Čtyři tisíce franků: částka, kterou Marie 24. prosince 1882 poslala jako platbu za tento svůj portrét. ↩
Ramena bez atmosféry (manquant d’enveloppe): enveloppe je malířský termín pro atmosféru, která včleňuje figuru do okolí. ↩