Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 8. ledna 1883

Vskutku — ten muž naplňoval Francii a skoro celou Evropu. Každý musí cítit, že někdo chybí; zdá se, že v novinách není už nic ke čtení, ve sněmovně nic k dělání. Jsou bezpochyby muži užitečnější — skrytí, pracovití, vynálezci, trpěliví správci... Nikdy nebudou mít ten vliv, tu magii, tu moc. Povzbuzovat nadšení, oddanost — seskupovat [slova začerněna: prohánět strany] — být heroickým hlasatelem vlasti: to tedy není užitečné, obratné, obdivuhodné? Ztělesňovat svou zemi, být praporcem, k němuž se obracejí všechny oči v okamžiku nebezpečí... To tedy není víc než všechny ty kabinetní zásluhy, ty moudré ctnosti a schopnosti vyzrálých [slovo začerněno]. Proboha — kdyby Victor Hugo zemřel dnes večer, nikomu by na tom nezáleželo — jeho dílo tu je ať se děje cokoli a je lhostejné, zda zemřel dnes nebo před deseti lety; navíc svou kariéru dokonal. Ale Gambetta — to byl život, denní světlo znovuzrozené každé ráno, byla to duše Republiky — byla to sláva, pád, triumf nebo posměch celé země. Byly to události, bylo to slovo — byl to epos v činech a řečech, z nějž se nikdy znovu nezachytí ani gesto, ani inflexe hlasu. Úžasné vtělení strany, jež je skoro celou Francií — a v každém případě dárce všeho, co rozechvívalo srdce sympatie, strachu, závisti, obdivu nebo nenávisti.
A je to navždy skončeno.
Co se stane s Rochefortem — a o čem bude vtipkovat? A kdo zabrání rozvoji talentu pana Clemenceaua?
Na Père-Lachaise byl ohromný průvod lidu. Nikdy, říkají noviny, nebyl viděn takový „den poté".
Kdybych měla štěstí toho muže znát — nevím, čím bych nyní byla...
Gambettova nemoc a smrt,
Německo a Gambetta,
Demonstrace,
Věnce,
Gambetta intimní atd.
Čte se to v novinách a zdá se to tak neuvěřitelné, tak ohavné, tak nespravedlivé — jako...
Moje rodina shledává, že jsem moc hodná, když zůstávám sklíčená pro věci, jež se mě netýkají. A Dusautoy říká, že takovéto city mají to hrozné, že bych vždy dávala přednost před svými blízkými — před mužem, který mi dal svou duši a život — nějakému velikému muži, nějakému hrdinovi, s nímž jsem možná dvakrát nepromluvila a jemuž se zasvětím. Žádné nebezpečí — nikdy nebudu mít tolik štěstí; já procházím stranou nebo pod ním.
Přece jen je to smutné.
Můj portrét je „dodán". Je to hotová hrůza. Nejsem na něm ošklivá — ale dělám neobyčejnou grimasu; člověk by řekl, že jsem nabodnuta — jsem tak strnulá; vypadám, jako bych se bála spadnout z křesla. Oči [slova začerněna: prázdné a] dokořán otevřené upřené do prázdna — nos tvrdý a tučný. Ale vyvrcholením jsou ústa, jež mám hezká a která mi udělal přivřená do grimasy [slovo začerněno: úsměvu], nafukující tváře. Víte, že PRO-TESTUJI proti takovémuto zobrazení pro potomstvo. Když ho přinesli, přišla čeleď říci, že mi posílají obraz. Co to je? „Dáma v bílém." A když Rosalie říká, že jsem to já — ostatní odpovídají: „Ta Rosalie, jaká vtipálka, ta říká vždy hlouposti." Čtyři tisíce franků je hodně za grimasu bez umělecké hodnoty. Pozadí je velmi tmavě červené, husté, neprůhledné — a na tom ramena bez atmosféry a ta ohavná hlava. Ruce jsou pěkné. Krajka je tak propracovaná, že je těžká, hustá, strašná. Mám štěstí ve všem.

Poznámky

Père-Lachaise: proslulý pařížský hřbitov ve 20. obvodu, kde byl Gambetta pohřben. Den po veřejném pohřbu se tam davy stále scházely. ↩
Novinové titulky rubrik (La maladie et la mort de Gambetta atd.): Marie vyjmenovává podtitulky zvláštního novinového zpravodajství jako jakousi litanii — rozkouskování zármutku tiskařským strojem. ↩
Čtyři tisíce franků: částka, kterou poslala Tonymu jako platbu za portrét (zmíněno v záznamu z 24. prosince). V 80. letech 19. století představovaly čtyři tisíce franků zhruba čtyř- až šestiměsíční plat zámožného měšťanského zaměstnance. ↩
Ramena bez atmosféry (manquant d'enveloppe): odborný malířský termín — enveloppe značí atmosférický opar či přechod, jenž včleňuje figuru do pozadí. Bez něj vypadá postava jako přilepená. Marie ho užívá s profesionální přesností i uprostřed svého rozhořčeného nářku. ↩