Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 23. prosince 1882

Tedy dnes večer máme na večeři velikého, pravého, jediného, nesrovnatelného Bastiena a jeho bratra.
Nepozval se nikdo jiný — bylo to trochu trapné: večeřel u nás poprvé a možná to působilo příliš důvěrně; a pak ta obava, že by to bylo nudné — chápete.
Co se bratra týče, je zde přijímán téměř tak důvěrně jako... Bojidar. Ale ten veliký, pravý, jediný atd. — konečně ten malý chlapík, který by přece jen za zlatě stát nestál tolik, co jeho talent... Ten malý chlapík je milý a myslím, že mu lichotí být takto viděn; nikdo mu dosud génia nepřiznal, já mu to také neříkám — zacházím s ním jen jako s takovým, a lstivými dětskými kousky mu dávám polykat ohromné lichotky. Bojidar přijde na chvilku večer — je v příjemné náladě, souhlasí se mnou, je to člověk z domu, velmi šťastný, že se setkává s Bastienem a jinými celebritami. Aby si však Bastien nemyslel, že přeháním obdiv, přidávám k němu Saint-Marceaua, o němž mu vyprávím — zkrátka: vy dva. Konečně zůstal do půlnoci; namalovala jsem lahev, kterou uznal za povedenou a dodal: „Takto se musí pracovat — trpělivost, soustřeďte se, dejte vše, co dovedete, snažte se svědomitě vyjádřit přírodu."