Úterý 19. prosince 1882

Ale jelikož je tu i pozvánka od Gaviniových, kteří mají přední lóži Rothschildů ve Francouzském divadle, je třeba stihnout obojí. Večerní šaty si obléknu už předem pod plášť, takže když kolem desáté přijedu do divadla, stačí jen odložit dlouhý přiléhající plášť a klobouk, kde najdeme Gaviniovy, přirozeně, Randouin, Plater, Montgomery, Géry. Co se Výstavy týče, jdeme tam celá rodina, já na tatínkově paži — to vypadá dobře... Ach, ty krásné věci! Ach, ti talentovaní lidé! Ach, ti šťastní smrtelníci! Hovoříme s Edelfeltem¹ (představeným Cartwrightovou — to je nepříjemné), Carolusem², Bastienem, Saint-Marceauxem. Koktala jsem strachem, když jsem mluvila s tímto posledním — byla jsem právě doslova uchvácena jeho bustami a musela jsem mu připadat hloupá. Vypadá přísně, ač je milý, a smrtelně se bojím ho nudit. Bastien je anděl. Rvali se o něj.

Div jsem neplakala, když jsem musela odejít do divadla. Nelze si představit kouzelnější dojem než ten ze sálu, kde jsou samá pozoruhodná díla. Na Salonu je vše utopeno v hrůzách — zde je na každém kroku něco vybraného.

Cestou domů si vyměňujeme dojmy a teta říká, že jsem oblečena jako žebračka — což mě dodatečně dost vyvedlo z míry, ale dá se to vysvětlit: neměla jsem kožich, a bály se, že onemocním v tom sále, kde se dusilo... Jestli je to otravný život, posuďte sami. A jak to je chytré. Útočit na mou marnivost, aby mě ochránily před průvanem. Ach, ti idioti.