Čtvrtek 14. prosince 1882

Ráno se jdeme podívat na obrazy, které pravý Bastien přivezl z venkova. Je tu a upravuje okraje pláten a různé věci v pozadích. Potkáváme se jako přátelé — je tak milý, tak dobrosrdečný... Možná takový ve skutečnosti není, ale má tolik talentu — a přece je rozkošný. A chudák architekt úplně zastíněn bratrovou září. Přivezl několik studií: večer ve vesnici — měsíc se již ukazuje a v oknech se rozsvěcuje; muž vracející se z polí se obrací, aby promluvil k ženě, která se ubírá k domu, kde je osvětlené okno; soumrak je podán úžasně — klid, který vše zaplavuje, lidé vracející se domů, vše mlčí, jen se ozývá štěkot nějakého psa. Jaká barva, jaká poezie, jaké kouzlo!
Žánr Julese Bretona, kterého nazývají básníčkem, by byl vhodnější. Je tu také kovárna, kde pracuje stařík. Je to velmi malé — a přesto není méně krásné než ta podivuhodná malá hnědá plátna, jaká člověk vídá v Louvru.
K tomu krajiny, voda, Benátky a Londýn. A dvě velká plátna — anglická prodavačka květin a dívka na poli. V životní velikosti — a naprosto mě ohromila, tolik mi připadají pod jeho úrovní.
Nejprve člověka oslní rozmanitost a všemocnost tohoto talentu, který pohrdá specializací a vše dělá svrchovaně. Jeho anglický kluk je o řád nad těmi dvěma dívkami; a pokud jde o loňského kluka, nazvaného Pas-mèche je to jednoduše mistrovské dílo. Odpoledne pózuji u Tonyho a portrét je hotov!! Jaké štěstí.

Poznámky

„Pravý Bastien“: Jules Bastien-Lepage (1848–1884), na rozdíl od svého bratra, architekta Émila. ↩
Jules Breton (1827–1906): malíř idealizovaných venkovských výjevů, který vydával i básně. ↩
Pozn. překl.: Pas mèche (1882; Marie píše „Pas-mèche“): obraz Julese Bastiena-Lepage zachycující malého pouličního kluka. Ustálený český název obrazu neexistuje; doslova „žádný knot“, hovorově „nic z toho“, „to nejde“. ↩