Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 21. listopadu 1882

Kdo mi píše, ptám se vás? Architekt! Co ho to napadlo, chudáka. A zároveň Julianova odpověď na můj dopis z Ruska, který nechali poslat v mé nepřítomnosti a který byl odeslán do Nice.
Od včerejška pracuji v ateliéru, vrácena k té nejskromnější prostotě — nezabývám se ani výběrem modelu, ani jeho krásou, ani žádnými nároky. Šest měsíců tohoto režimu a budete moci dělat vše, co si zamanete. Je přesvědčen, že od tří let nic nedělám, a já tomu nakonec sama uvěřím.
Ve skutečnosti od té doby, co maluju, to nejde — znamená to, že dělám méně? Ne, dala jsem si hroznou práci a dva roky se pouštím do věcí možná příliš obtížných, ale pracuji. Julian však chce, aby to bylo proto, že nepracuji, že se rozptyluji... Nudí mě všichni, nudím se sama... Nikdy se neuzdravím. Necítíte, jak je to hrozné, nespravedlivé, zoufalé? Tuto myšlenku snáším klidně, byla jsem na to připravena — ale ještě ne proto, ale proto, že nemohu uvěřit, že je to navždy.
Rozumíte dobře — po celý život, až do smrti. Evidentně to ovlivní můj charakter i ducha, nehledě na to, že mi to již způsobilo šediny. Opakuji: ještě tomu nevěřím. Je nemožné, aby nebylo nic, nic k dělání; aby to bylo navěky; a že zemřu s tím závojem mezi světem a mnou a že nikdy, nikdy, nikdy...
Není pravda, že nelze uvěřit v tak definitivní, tak neodvolatelný rozsudek? A ani stínu naděje, ani stínu, ani stínu.
Při práci mě to tak znervózňuje — vždy se bojím, že model mluví a já neslyším, nebo někdo v ateliéru, nebo že se smějí... Nebo budou mluvit příliš hlasitě pro mě.
A s modelem doma...
Ale krucifix, říci mu rovnou, že... Že co? Že jsem hluchá?!! Zkuste to! Takové přiznání k vadě! A vada tak ponižující, tak hloupá, tak smutná — vada! Nemám k tomu odvahu a vždy doufám, že si nikdo nevšimne.
Víte, snažím se tu skládat věty, ale nevěřím tomu... Zdá se mi, že mluvím o jiné. A jak si uvědomit tuto hroznou noční můru, tuto věc tak strašnou, krutou, děsivou — uprostřed mládí, uprostřed života! Jak uvěřit, že je to možné, že to není zlý sen, že je to věčné?
Večer doma dělám sochařinu.
Přišla paní Cartwrightová s dcerou. Architekt mi řekl, že k ní nemám chodit, a my jsme se rozhodly ji odepsat — a hle, dnes přišla, objala mě a konečně... Tisíce laskavostí, sympatií, srdečností... Ostatně začala jsem to já, když jsem chtěla, aby ji pozvali na náš večírek a pak abych za ní šla... Jsem hlupačka, abych se tak snažila znát umělce a mít vztahy jako Breslau... Jako by to dávalo talent. Breslau o mně říkala nesmysly a špatnosti, které opakovala dřív, než mě poznala — a teď zpívá chvalozpěvy obdivu... Každému, kdo mě zná a přichází jí to říct... Dnes večer je ta lichotka tak obratná, že se jí nechám chytit... Začíná tím, že kdybych pracovala pro peníze, objednala by si u mě portrét své dcery atd. atd. Odpovídám, že to udělám s radostí ze srdce. A ona dodává, že by jí to bylo tak, tak příjemné, že by byla tak nadšená, tak spokojená — a to pro Salon, protože vedle potěšení z hezkého portrétu je tu ještě jedna zákeřnost, kterou hodlá udělat někomu... (Cítíte tu jemnost?) Něco, co osnuje...
Postavit mě proti Breslau a dokázat jí, že se s ní zbytečně rozkmotřila.
[Slova začerněna] uhodnout. Jestliže to tak myslí, přehání mé zásluhy, bohužel! Pokud jde o chuť praštit Breslau, v to nepochybuji, a hůl je dobře zvolena — protože jestliže uspěji, bude ji to pálit, jako mě to pálí, když ona triumfuje. Ztratila jsem v ateliéru prestiž, myslí si, že jsem skončená, Julian musel říct, že už nepracuji... A to je k vzteku, když dělám vše na světě — opravdu tomu nakonec uvěřím. Slečna Cartwrightová (vyslovuje se Kartrejt) se podobá matce, která je nádherná, jenže je silnější... Méně půvabná... Matka s černými vlasy a kalnýma modrýma očima bakchantky je velkolepá. Musí mít přinejmenším šestatřicet let a nevypadá na více než pětadvacet — žádný mejkap, žádná lest. Večer s odhaleným krkem je to nádhera: plné, bohaté tvary, velkolepý tón a postoj lodi, která rozvinula všechny plachty. Dcera je prostá, poctivá, trochu neohrabaná a oválný tvar obličeje je silnější... Trochu dřevěná... Kdyby skutečně důvěřovala, že dokážu znepříjemnit Breslau, žádala by o svůj vlastní portrét... který měla dělat Breslau, když se rozkmotřily. Ah, kdybych za dva měsíce mohla dělat studie tak dobré, tak dobré, tak dobré, že by Julian v ní vzbudil tuto důvěru... Nu, Bůh by mi přece měl dlužit tuto útěchu... Tím spíše, že nemám ani nejmenší touhu po zákeřnosti — Breslau z toho ani neutrpí, pod sluncem je místo pro více než jeden úspěch, neumřela by z toho a já bych z toho žila. Vztekala by se, to je pravda, ale to by byl účinek její špatné povahy a mně by to radost ani nedělalo. Bůh dobře vidí, že se mě ona malicherná a nízká uspokojení, jež spočívají v kochání se závistí druhých, nedotýkají. Nu, to je přece vznešené, dobré, vzácné. Nezaslouží si to nic? Říká se to často, ale myslet si to... Nebe mě může učinit slepou, chromou, plešatou a hrbatou — a já přesto budu myslet, že jsem lepší, čestnější, štědřejší, větší než mnoho lidí, než skoro všichni, a že je nespravedlivé, kruté a barbarské dělat mě nešťastnou.

Poznámky

Architekt: Émile Bastien, bratr malíře Julese Bastien-Lepage, který pracoval jako architekt. Mariin tón — „chudáka" — naznačuje spíše vlídnou blahosklonnost než milostný zájem. ↩
Paní Cartwrightová: Angličanka či Angloameričanka v pařížských uměleckých kruzích, přítelkyně Louise Breslau. Její manévr — nabídnout Marii zakázku na portrét jako prostředek, jak ranit Breslau — je mistrovským kouskem společenské strategie, který Marie dokonale prohlédne. ↩
Bakchantka: v antické mytologii žena oddaná Bakchovi, spojovaná s divokou krásou. V 80. letech 19. století měl ten výraz zvláštní malířskou konotaci — typ velkolepé, nespoutané ženské krásy, jaká se objevovala na akademických salonních plátnech. ↩