❦
Sobota 4. listopadu 1882
Samedi 4 novembre 1882
Paul a jeho žena opravdu nežijí v míru. Ta jejich nesvornost mě docela udivuje; každý večer se s mámou pokoušíme je usmířit na všechny tóny – přísností, posměchem, laskavostí. Marná snaha. Neustále si vzájemně vyčítají ty nejpodivnější věci, a to pro malichernosti a hlouposti; hádky bez konce.
Vraiment Paul et sa femme ne vivent pas en paix. Je suis tout étonnée de ce désaccord, tous les soirs maman et moi nous tâchons de les mettre d’accord sur tous les tons, sévérité, raillerie, douceur. Va te promener. Ils se font à chaque instant les reproches les plus extraordinaires et sur des choses futiles et bêtes, ce sont des querelles sans fin.
A to je přece manželství z lásky!
Et c’est un mariage d’amour !
Nemohu pochopit, co by si vlastně přáli; mají všechno a nevím, co by ještě potřebovali. Teď je na pořadu otázka odjezdu. Paul říká, že by chtěl odjet s ní, ale nemá peníze, (máma mu dala pozemek, z něhož může mít dvacet tisíc franků renty, ale není čas na prodej úrody) a z toho samé scény bez konce. Milostpaní tvrdí, že nemůže opustit děti a vzít je s sebou je nemožné, milostpán křičí, že by je opustila, kdyby byly peníze. Paul dobře ví, že všechny výdaje hradit nemůžeme, ale trápí ho to. Manželčino otravování ho ubíjí; doufá, že odjezdem s ní znovu nalezne prvotní blaženost.
Je ne puis comprendre ce qu’ils auraient voulu, ils ont tout et je ne sais ce qu’il faudrait encore. A présent c’est la question du départ. Paul dit qu’il voudrait partir avec elle, mais il n’a pas d’argent pour le moment, (maman lui a donné une terre avec laquelle il peut se faire vingt mille francs de rente mais ce n’est pas le moment de la vente des produits) et là-dessus des histoires sans fin. Madame dit qu’elle ne peut quitter ses enfants et les emmener c’est impossible, monsieur crie qu’elle les aurait quittés s’il y avait de l’argent. Paul sait bien que nous ne pouvons pas faire tous les frais mais ça l’ennuie. Les tracasseries de sa femme l’assomment, il espère retrouver les félicités premières en partant avec elle.
Ale mýlí se, protože jsem tu ženu dobře viděla loni plakat a naříkat, když byla daleko od prvního miminka. Co teprve teď.
Mais il se trompe car je l’ai bien vue, elle la femme l’année dernière, pleurer et gémir loin du premier bébé. Que serait-ce à présent.
Ah, jak jsou tato stvoření nezajímavá! Neumějí se milovat, neumějí milovat své děti ani žít v míru. Jediné, co znali a dobře chápali, byla touha vzít se. Pokud jde o zbytek! Kdyby to alespoň byly obvyklé příčiny svárů – koketerie, výdaje, lehkomyslnost, nevěra, žárlivost. Ale kdepak. Jsou tupí, jsou špinaví, jsou otravní a hádají se bez přestání.
Ah ! que ces êtres là sont donc peu intéressants ! Ils ne savent ni s’aimer, ni aimer leurs enfants, vivre en paix. Ils n’ont su et bien compris que l’envie qu’ils ont éprouvé de se marier. Quant au reste ! Si encore c’était des sujets de tracasseries connus, tels que: coquetteries, dépenses, frivolités, infidélités, jalousies. Mais non. Ils sont bêtes, ils sont sâles, ils sont embêtants et ils se querellent tout le temps.
A já – nesrovnatelná umělkyně a nevýslovná Pařížanka – si začínám libovat v drblení a jdu se rozplývat mezi tatínkem a mámou nad zrůdnostmi této odporné domácnosti.
Et moi incomparable artiste et inéffable parisienne je prends goût aux potins, je vais m’extasier entre papa et maman sur les monstruosités de cet ignoble ménage.
Bude nutné čekat s odjezdem do úterý. a tatínek není připraven je třeba na něj počkat, protože je opravdu příliš nemocný na to, aby cestoval sám. Mě každý další den přivádí k šílenství netrpělivostí. Byla to šílenost, chcete-li, celá tahle cesta, ale koneckonců jsem ji chtěla; jenže čtyři týdny už uplynuly a nechci ztratit ani jediný den navíc. Myšlenka na příští Salon mě spaluje zevnitř.
Il faudra attendre jusqu’à mardi pour partir. et Papa n’est pas prêt il faut l’attendre car il est vraiment trop malade pour voyager seul. Moi chaque jour en plus m’affole d’impatience. C’était fou si vous voulez ce voyage, mais enfin je l’ai voulu, mais voilà les quatre semaines passées et je ne veux pas perdre une journée en plus. L’idée du prochain Salon me cuit.
A když pomyslím, že jsem vždy počítala s tím velkým zábleskem slávy kolem svého jména, s tou svatozáří, která měla, která musí... Zkrátka tisíc hadů mi hryže srdce. Nenacházím ani slova jako obvykle; jsem příliš úzkostná a příliš podrážděná, abych vám to vyprávěla. Jenom Bůh by mi přece mohl trochu pomoci...
Et quand je pense que je comptais toujours sur ce grand éclat jeté sur mon nom, cette auréole qui devait, qui doit... Enfin mille serpents me mordent au cœur. Je ne trouve même pas de phrases comme d’habitude, je suis trop anxieuse, et trop irritée pour vous raconter cela. Seulement Dieu devrait bien m’aider un peu...
Neumím chtít! Umím jen toužit. Ah, kdy konečně budu mít talent? Jméno malíře mnou otřásá, rytiny slavných obrazů mi vyvolávají bušení srdce a jméno Alberta Wolffa1 mi bere dech. Je to směšné, ale velmi smutné.
Je ne sais pas vouloir ! Je ne sais que désirer. Ah ! quand donc aurai-je du talent ? Un nom de peintre me bouleverse, les gravures de tableaux fameux me donnent des palpitations et le nom d’Albert Wolff des saisissements. C’est ridicule mais fort triste.
Je tu jeden ubohý člověk, který řezbuje ze dřeva a vytváří věci skutečně pozoruhodné, vezmeme-li v úvahu, že nikdy nic neviděl ani se nenaučil. Ve Francii by mu pomohli, tady je ztracený. Ptala jsem se ho a vypadá tak smutně, že to bolí. Ráda bych se ho ujala, ale je mu dvaatřicet let a má děti... Už je pozdě.
Il y a ici un pauvre homme qui sculpte en bois et qui fait des choses vraiment extraordinaires quand on pense qu’il n’a jamais rien ni vu ni appris. En France on l’aurait aidé, ici il est perdu, je l’ai questionné et il a l’air si triste que cela fait mal. Je me serais bien chargée de lui mais il a trente-deux ans et des enfants... C’est trop tard.
Poznámky
Albert Wolff (1835–1891): vlivný umělecký kritik Le Figaro. ↩