Sobota 4. listopadu 1882

Paul a jeho žena opravdu nežijí v míru. To neshoda mě naplňuje úžasem; každý večer se s mámou pokoušíme je usmířit — přísností, posměchem, laskavostí. Marná snaha. Neustále si vzájemně vyčítají ty nejpodivnější věci pro maličkosti a hlouposti; hádky bez konce.
A to je přece manželství z lásky!
Nemohu pochopit, co by si vlastně přáli; mají všechno a nevím, co by ještě potřebovali. Teď je na pořadu otázka odjezdu. Paul říká, že by chtěl odjet s ní, ale nemá peníze, (máma mu dala pozemek, z něhož může mít dvacet tisíc franků renty, ale není čas na prodej úrody) a z toho samé scény bez konce. Madame tvrdí, že nemůže opustit děti a vzít je s sebou je nemožné, monsieur křičí, že by je opustila, kdyby byly peníze. Paul dobře ví, že všechny výdaje hradit nemůžeme, ale trápí ho to. Trápení od manželky ho drtí; doufá, že odjezdem s ní znovu nalezne první blaho jejich společného života.