Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 29. října 1882 – pokračování

Dnes je křest malého Paula, kterého pokřtí jako Konstantina — neboť kmotr bude tatínek a kmotra já. Pozvali jsme několik lidí a nikdo nechyběl. Alexandr a jeho žena — Kapitan — Kateřina — Garnitsky, který je v Poltavě tím roztomilým mužem — paní a slečna Mollerová, neteř gubernátora, jenž je vdovec a u nějž ona dělá paní domu — Lihopoy a Michka — a konečně oba Kotchoubeyové.
Do pěti hodin si nechávám neodolatelné černé šaty — a na obřad v šest hodin ve velkém salónu si oblékám neméně neodolatelné bílé šaty z jemné hladké vlny, s rukávy po lokty a odhaleným krkem — avšak ne příliš.
Připadám si velmi hezká. Malý křičí z plných plic — ale podívaná musela být pěkná — kněz celý ve zlatě — mnoho svící. Hned potom se v témže salónu prostírá velký stůl — a během té půlhodiny se hovoří v čínském salónu.
Starší je velmi plachý — a mladšímu sotva jedenadvacet let — říkám to jen proto, že je třeba je přimět k hovoru — a to je únavné.
Večeřím mezi mladším a Michkou — a naproti Lihopoyovi, který mě požírá očima. Michka mi říká, že je velmi zamilován — a že budu-li jen trochu koketní — pojede za mnou — on, Lihopoy — až do Paříže... A že mě to přece musí bavit...
Pije se na zdraví malého — kmotry a kmotra — pak tatínka a mámy — pak prarodičů — pak každého po řadě — a pokaždé všichni vstávají a blahopřejí tomu, na jehož zdraví se pije — a je-li to na místě, líbají ho; takže se donekonečna chodí kolem stolu a připíjí. Pop také večeří s námi.
Garnitsky hraje duchaplného, div se nepřetrhne... A já si tiše ze všech dělám legraci se svým sousedem, který není hloupý — pečlivě dbajíc na to, abych se chovala jako princezna přihlížející venkovské svatbě — a hovořila s ním jako s téměř jediným tvorem mého druhu přítomným. Ubohý Viktor sedí mezi Dinou a slečnou Mollerovou, velice milou. Ale Dina... Víte, co vždy říkám — ale zde v Rusku, po dvou měsících v Poltavě, kde ji rodiče obdivují, stala se docela neslušnou — a slovo není příliš silné. Je to především toaleta jako z operety — rukávy zdůrazňující mohutnost paží — poprsí rýsované, vystavené, nabízené — poprsí téměř hrozivé — živůtek z červeného sametu krajně hluboko vykrojený — takže bílé části šatů na první pohled vzbuzují dojem, že celý trup je nahý... A to by ještě nic nebylo — ale k tomu chvástavost, kroucení boky, ruce v bok, způsob, jak se staví před muže — a pohledy plné drzosti, neslušnosti, hrubosti...
Postoj, který koneckonců napovídá vše — a ještě víc...
Je rozhodně bláznivá.
Člověku je to opravdu trapné — mám chuť odejít nebo schovat hlavu za záclonu.
Zvlášť když nejsem jediná, kdo to vidí — tatínek, Paul a dokonce Michka mi to přicházejí říct více či méně ostrými slovy — zdá se, že Kotchoubeyovi a ostatní o tom hovořili velmi udiveni, abych neřekla víc. Paul do těch rozhovorů vpadl... Ale ona věří, že dělá neodolatelný, omamný, okouzlující dojem... A k tomu dobrácké pózy a strojené naivity, které při takovém zjevu jsou hrůzou. I Garnitsky — zkrátka všichni říkají, že je to pohoršující — k velké radosti Alexandrově, který přiživuje zlomyslnosti. Nevím, co si myslí — musí skutečně být hloupá — u stolu najednou: „Nuže — a já piji na zdraví knížete Viktora Kotchoubeye!“ Nastalo nanejvýš trapné ticho.
Po všech těch přípitcích a po té po kulinářské stránce dosti špatné večeři se sestavuje rodinná čtverylka — tatínek, máma, Paul a jeho žena — já a Basil Kotchoubey — Kapitan a slečna Mollerová. Ti dva zatracení Pomarovi museli vidět, že jsem hezká — myslím, že ano — ostatně Basil je docela milý — tančíme spolu ještě — tančí se kolo, jen tak bez okolků.
Ale kolem jedenácté hodiny se muži odloučí a začne se pít — tady je to vždy tak, zvláště při křtu — snaží se opít popa, který však zůstává velmi střízlivý a sám si všechny prohlíží. K Michkovi jsem velmi milá — a k Lihopoyovi ne dost, úplně jsem na něj zapomněla — a teď mě to mrzí — neboť ten ubohý chlapec nechtěl nic jiného než hovořit — zatímco Pomarovi, Paul, tatínek a Garnitsky pili jako houby v čínském salónu, jehož dveře se zavírají. Je to legrační, že? Čas od času odtamtud jeden vyšel — trochu omámený — pak pro něj poslali — a on opouštěl dámy bez velkého zármutku. Prý se to tu tak dělá. Stejně se to dalo udělat jinak. Ale tatínek a Paul jsou z těch dvou důstojníků u vytržení — a aby se jim zavděčili, tykají si s nimi — Paul se rozněžní, vyznává Lihopoyovi lásku a propukne v pláč, že je nejšťastnějším člověkem pod sluncem.
Co se týče knížete Viktora — pouští se se mnou a s Michkou do velmi dlouhého rozhovoru o Tatarech, o vysoké civilizaci a o Kozácích, z něhož nikdo z nás mnoho nechápe.
Jsem trochu uklidněna a není to už chvíle dělat se hezkou, aby pak odešli pít s tatínkem a Paulem do vedlejšího pokoje. A pak mluvit s opilým mužem je ponižující — ačkoli se oba hrdinové přesto chovají dokonale. Celkem vzato je to teprve druhá návštěva, a ještě v den křtu — kdy je všechno vzhůru nohama, kdy se zve pop, zkrátka kdy je člověk... u sebe na vsi... U nich by to neproběhlo jinak — neboť přece jen je třeba zvát místní typy. Kapitan je legendární... Říkám to ze strachu abyste si o nás nemysleli, že nejsme elegantní — jsme velmi elegantní... tady... Zkrátka dělám dva návrhy že jsme tam jako oni — Jsem hodná princezna — a Basil a já si trochu děláme legraci z těchto dobrých lidí. Již jsem to řekla — opravdu mám nevídané potíže psát dnes večer.

Poznámky

Pozn. překl.: Parrains — doslova kmotr a kmotra; zde je kmotrem tatínek a kmotrou Marie. ↩
Pozn. překl.: Pop – pravoslavný kněz (z rus. pop). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „chocking“ (tak Marie píše; správně shocking). ↩