Pondělí 23. října 1882

Všeobecné zděšení v sobotu ráno. Kotchoubeyovi se omlouvají!
Nepřijedou na hon — byli přivoláni telegramem na sousední statek. A já se tak namáhala, abych se oblékla! Musím vám totiž říci, že jsem vypila špatné mléko a bylo mi tak špatně od žaludku, že jen velkým úsilím jsem se dokázala obléci do oněch černých sametových šatů, v nichž je nemožné být ošklivá. Tatínek byl zelený a máma červená.
Já jsem se smála — a od srdce.
Nakonec jsme odjeli — ze vzdoru — s duší plnou smutku — a s přísahou, že zajedeme jen k Michkovi, kde se měli nechat oddechnout koně a kde čekal s nádherným obědem. Pak se mysli trochu uklidnily a pokračovali jsme v cestě — a každých pět minut jsme se přeli, jestli se nevrátit — [Začerněné slovo: zastavili jsme se uprostřed pole — tatínek, Paul a Michka sestoupili a debaty se vedly přes okénko. Michkovi jsme jako záminku uváděli mámino nevolno.
Nakonec tatínek řekl našemu kočímu, aby nás přestal poslouchat — a odjeli jsme — napůl se smějíce, napůl zdrceni. Je zřejmé, že nikdo nemůže tušit naše tak bláznivé záměry — lze sice předpokládat, že bychom byli nadšeni, kdyby k tomu došlo — ale nikdo si nedovede představit, že jsem přijela tak, jak jsem přijela. Jen my, kdo víme, jak věci jsou, se bojíme jako zloději, aby to nebylo napsáno na našich tvářích. Alexandr nás čekal — a princové také — neodvážím se říci, zda by nebyl omezil výdaje, kdyby byl předvídal, že tu budeme jen my a Michka, který také musel pocítit malé zklamání.
Nedá se ani představit, co tito dva bašticíni znamenají v místních představách. Alexandr si přivezl tři kuchaře z Charkova — slavného Prospera z klubu — zkrátka...
Ostatně hon byl nádherný — zabili jsme devět vlků a jednu lišku. Bylo hezky — občerstvili jsme se přímo v lese — s více než čtyřmi sty sedláků, kteří nás sledovali poté, co zahnali zvěř k našim puškám... „Naše pušky“ je trochu gaskoňský výraz — neboť já jsem nestřelila nic — nic jsem neviděla — vlci se dali doleva a já byla na pravé straně s tatínkem, Michkou a panem Garnitským. Viděla jsem lišku — ale mimo dostřel. Pak dostali sedláci napít. Ach! Zapomínám na svůj triumfální výstřel...
Sedlák vylezl na strom — hodili mu láhev kořalky, kterou zavěsil na nejvyšší větev — poté, co ji přirozeně vyprázdnil.
A bavili jsme se tím, že každý střílel na tu láhev — a kousek z ní ustřelila dokonce i já.
Alexandr se ohýbal ve dví, aby byl příjemný — s tisíci lichotkami na mou adresu. Nadine také. Jejich syn Étienne je okouzlující čtrnáctiletý chlapec — první žák gymnázia, na které chodí... Pokud jde o jídla a vína — lepšího si nebylo možno přát. A pak — ta krajina je rozkošná — dům je výtečně zařízen — teprve nyní jsem schopna pochopit, jak velký umělec byl dědeček — inteligentní, výjimečný — byť pohřbený ve své vesnici. Zahrada a park a rybníky a aleje — nechtěla bych na nich nic měnit — jaká chvála! Podzim a opuštěnost, v níž to už deset let je, jim propůjčuje velký půvab.
Gavronzi je vedle toho hrozné...
Pokoje jsou tu tak dobře rozvrženy — tak domácky útulné — tak příjemně se tu člověk cítí. Venkovanky jsou hezké — lid je tak malebný... Vzpomínáte si, jak těžko jsem loni v Gavronzi hledala něco k namalování? Možná proto, že jsem tu byla malá... Ne — je to prostě proto, že je to rozkošné — pokud jde o vzpomínky, ty jsou v jiné přihrádce. A kulečník — malý kulečník, který tu stojí od... Máma si ho pamatuje z dětství a já si vzpomínám, když jsem na něj ještě nedosáhla. Hrála jsem na klavír ve velkém bílém a prázdném salónu — a myslela jsem na babičku, která kdysi naslouchala z hloubi svého pokoje na konci dlouhé, dlouhé chodby. Kdyby žila — neměla by dnes více než pětašedesát let! Večeřeli jsme uprostřed toho sálu, kde bylo její tělo vystaveno po tři dny.
Nevím, zda na to mysleli i ostatní — mně to však něco udělalo... Ale na vše se zapomíná. Kdyby žila — byla by na mě tak pyšná — tak šťastná. Ach! Kdyby bylo možno přivést staré zpět k životu — jak bychom je obklopili péčí.
Babička neměla nic než utrpení — zdrcena manželem a mučená — bita svým nejstarším synem, kterého milovala nade vše na světě.
Nepamatuji se příliš dobře — ale zdá se mi, že po duševní stránce na tom byla mnohem lépe než máma — a že by mnohému porozuměla — a vlastně rozuměla...
Dnes večer zažíváme znovu jeden z těch pěkných večerů, jaké bývaly za vlády mámy — bez obdivovatelů, jimiž bývala vždy obklopena — všechny svíce rozžaty — všechny dveře otevřeny — sedm velmi velkých salónů, zdánlivě zcela plných, ačkoli nás není víc než šestnáct.
Étienne hrál na piano — dosti dobře — pak valčík — a Michka, posadiv si na ramena policejního komisaře, třikrát obešel sál ve valčíku. (Byli pozváni na večeři komisař, podkomisař a jiní drobní policisté, kteří dohlíželi na hon.)
Pálí se ohňostroj — a aby byl svátek úplný — jedna raketa zapálí nepatrný slaměný kurník. To poskytne všem zdání vzrušení za velmi malou cenu.
Čeledíni a čeledínky běží jako zajíci — vědra s vodou se kříží — křičí se — páni, hosté — je to noční závod s těmi plameny, stromy — bylo to kouzelné. Spěcháme na místo pohromy v bílých šatech a saténových pantoflích — jinak bych byla v ohni jako Michka a tatínek a Paul a strážníci. Tatínek byl přímo v plamenech — zachránil všechny slepice — a možná skutečně podstoupil nějaké nebezpečí.
Je to tak zábavné... Nebylo se čeho bát — vystoupili jsme na obě budovy napravo a nalevo — a polévali je vodou, aby evakuovaly oheň nečitelné — zatímco se zachraňovaly slepice — tatínek si povšimnul velmi hezké služebné v puntíkovaných šatech — bylo světlo jako ve dne. Přistihli jsme policejní komisaře, jak táhnou dívku za pumpu — a Alexandr rozdával rány napravo i nalevo těm, kdo nebyli dost rychlí. Toho vida Trifon, který vstoupil do jeho služby a jenž to takto musel dopadnout — vzpomínáte si na ty kousky v Paříži a v Nice — toho vida, Trifon, vystoupiv na střechu kůlny, se dal do bití sedláka, který mu pomáhal polévat slámu. Co se týče nešťastného Žida, původce ohňostroje a katastrofy — ten utekl co mu nohy stačily a přenocoval u Paula v domě asi půl hodiny odtud. Tatínek mu dal tři ruble na cestu na druhý den — ale on raději urazil přivěšen za landau, a to čtyřicet verst sotva obkročmo na jakémsi kusu dřeva — tohoto cestovatele jsme si povšimli teprve v polovině cesty, a během ní se oddáváme rozhovorům, po nichž mě Michka prý princezně velmi vychválil. Prý jsem byla hluboká, duchaplná, moudrá a plná srdce. Amen.
Mezitím dostane Saint-Amand tento telegram: „Pane, fouká silný vítr a já jsem zabila šest vlků.“

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicismus: „on a lunché“ (z anglického to lunch; dobové francouzské lunch = lehké občerstvení). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „homely“ (v britském smyslu: domácký, útulný). ↩
Pozn. překl.: V originále rusky, ve francouzském přepisu: starovoï (dále sous-starovoï). Marie míní становой (stanovoj pristav), policejního úředníka, který v carském Rusku spravoval policejní okrsek (stan) újezdu, a jeho zástupce; sama slovo později vysvětluje jako „policejního úředníka“ (102.0637). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „police-men“ [sic]. ↩
Pozn. překl.: Versta — ruská délková jednotka, přibližně 1,07 km. Čtyřicet verst = asi 43 km. ↩