Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 19. října 1882

Konečně je máme. Přijíždějí na oběd s Michkou.
Starší Viktor je štíhlý, tmavovlasý, s velkým orlím nosem, dosti výrazným, a poměrně tlustými rty. Distingovaný a spíše sympatický. Mladší Basil je stejně vysoký, mnohem tučnější, velmi světlovlasý, s červeným obličejem, úskočnýma očima, vzdorovitý a nestálý, hrubý a... Upřímně řečeno — ano, vulgární. Nechala jsem si šaty od včerejška — krátké bílé vlněné šaty, krajně prosté. Střevíčky pro dítě z kůžičky v staré červeni. Vlasy stočené a přivázané dosti nízko nad šíjí. Nejsem v jednom ze svých zářivých dnů — ale ani příliš nevýhodně. Protože je krásně, jdeme se procházet na kopec, odkud je nádherné panorama — připomíná to okolí Toleda.
Tito mladí lidé hovoří jako světský člověk a ruský vojenský důstojník — velmi čistou francouzštinou a se všemi familiárními obraty naučenými u oněch dam. Jsou všichni mladí. Starší nemá ani třiadvacet let, tuším. Jsem velmi unavena tím, že jsem se musela celý den usmívat a hovořit — neboť tatínek je přiměl silou zůstat na večeři, ačkoli ujišťovali, že mají důležitou poradu se správcem, který je toto léto provádí jejich statky. Ta vesnická zvyklost zadržovat lidi je hloupá — trochu mě to stísňovalo. Jedna příhoda. Jejich kočí se opil
— a prý se to tu pokaždé takto děje — a tak princ Basil bez sebemenšího výrazu ve tváři vyšel a ubohého člověka zbil pěstmi a kopanci, s ostruhami. Neběží z toho mráz po zádech? Ten chlapec je hrozný — a jeho bratr mi naopak připadá zcela sympatický.
Nevěřím, že dobiji srdce ani jednoho, ani druhého.
Nemám nic, co by se jim líbilo — jsem střední postavy, harmonických tvarů, umírněně blond; mám šedé oči; žádné velké poprsí, žádný vosí pas... A po duševní stránce se domnívám, že bez přílišné pýchy jsem jim natolik nadřazena, že mě nedovedou ocenit. A jako světská dáma nejsem okouzlivější než mnoho jiných v kruzích, jež obývají. Přesto řeknete — Lihopoy dovedl ocenit vše, co si dovoluji nazývat svými přednostmi — říká se, že je stále zamilován a nijak to neskrývá, neboť prý ví, že nemá čeho doufat, ale že jsem neobyčejná a božská. Lihopoy je ovšem jen chudý venkovský pán... Zkrátka nevím — ale kdybych byla na místě těchto dvou vojenských, nelíbila bych se. Dobře pískali Sáru Bernhardtovou při jejím příjezdu na petrohradské nádraží — čekali, že uvidí vysokou, tmavovlasou ženu s obrovskýma černýma očima a houštím černých rozcuchaných vlasů, s dojmem bytí [Slova nečitelná].
Kromě té hlouposti byl soud nad talentem té ženy velmi zdravý — a jsem zcela za jedno s ruskými novinami, které staví nad Sáru slečnu Delaportovou. A Descléeová ovšem. Mně Sára mnoho neříká — leda obdivuhodná hudba jejího hlasu, když recituje verše. Ale jinak... Ale co mě to napadá mluvit vám o Sáře.