Úterý 17. října 1882

A místo něj se mi zdálo o tom orléanistovi Tonym — dívali jsme se do téhož alba — naše hlavy se dotýkaly — nebylo to nepříjemné — naopak — ale jaký rozdíl oproti stisku ruky toho druhého. Ty dva sny přicházejí, jako by mi měly ukázat propast mezi tím, co může vzbudit okouzlující a zamilovaný muž (takový byl ve snu), a mužem, kterého milujeme. Ale příliš se zabývám sny — skutečnost není nic veselého... Tatínek odpověděl malým Pomarovým, kteří žádali, zda by mohli některý den přijít na oběd, že je rád uvidí — a protože v jejich dopise stálo, že Michka je jejich vězněm, tatínek napsal: „V každém případě vyřiďte svému vězni, že ho moje dcera chce za každou cenu vidět dnes večer tady.“ Nepřišel ani včera, ani dnes.
Večer jsem dělala náčrty — je tu pan Garnitsky, dost starý a velmi slušný — pak Kateřina, Paulova švagrová, a Nicolas Yakovlevitch, Paulův švagr. (Bratr sestry Paulovy ženy.) Ten bratr je tlustý, obyčejný muž, ale inteligentní a muzikant; udušen a otupěn prostředím imbecilním, v němž žije. Večer jsme muzicírovali. A celý den i večer jen mluvím, protože — ostatně zde je, co píši Julianovi: ...
Opsaný dopisLettre de Marie à Rodolphe Julian, octobre 1882 (copiée dans le journal)
„Je příliš velká zima na práci venku — a uvnitř je člověk příliš rušen — ostatně to snad není špatné, zůstat mimo vše po čtrnáct dní. Střídám vzduch, jako hráč střídá židli... Zkrátka se nikdy nedozvíte, jak jsem sama sebou znechucená. Slova umění, práce, malba mě bolí jako rány dopadající na pohmožděnou kůži... Ten pocit je téměř fyzický. A zachovávám-li nějaké zdání odvahy, je to proto, že je zbytečné dělat lidstvu radost tím, že vystavíme na odiv své bídy. Je to jakási stydlivost. Dospívám až k tomu, že hledám útěchu v porovnáváních — ale být jako ostatní — jacíkoli — je to už úpadek a zoufalství. Dost o tom — vím, že se vám pokusím namluvit, co není, poté, co jsem se posypala popelem“...