Sobota 14. října 1882

Teta mě nakonec opustila na hranici — a cestuji s Paulem. Na stanicích dělám náčrty a cestou čtu Tra las Montes — takto si připomínám Španělsko, neboť Gautierova cesta je kolorovaná fotografie. Co mi tedy brání, abych Th. Gautiera milovala úplně?
Co je tedy v té cestě, co tak drhne? Když vypráví nějakou legrační epizodu, nesmějeme se — a on říká: „Byla to nejhumorističtější věc na světě, nebo nejkomičtější na světě, nebo to bylo hrozně bláznivé“ atd. atd.
Je to jako pán, který před vyprávěním říká, že se tomu smál jako blázen... Ale je tu ještě cosi jiného... Možná to není upřímné jako literatura — nebo spíše... Neplyne to samo od sebe... Prý ho je třeba obdivovat hlavně tehdy, když mluví o umění — v té cestě o tom mluví příliš málo — a především! Vynechává Velázqueze. To u muže, který byl tak zamilovaný do malířství, nechápu. Mluví o Goyovi — Goya byl jistě velký umělec, i když znám jen jeho obrazy — prý jsou kresby a lepty obdivuhodné.
Mluví tedy o Goyovi — ale Velázquez. Mluví o Murillovi a o kouzlu jeho malby. Ale Velázquez — to je člověk, který maloval nejobdivuhodněji — nikdo nemaloval pravdivěji — jaká přímost, jaká upřímnost! Je to maso — a z hlediska malby je to vrchol umění.
Čekáme tu pět hodin na vlak... Místo se jmenuje Znamenka — a já tu tak mám čas povídat o Gautierovi, Velázquezovi atd. Je chladno a šedo... Kdyby bylo méně chladno — jaké počasí pro plenér.
Dívala jsem se na sedláky v jejich oděvech vybledlých větrem — jako ve všech zemích — a bez slunce — nuže, ujišťuji vás, že Bastienovy obrazy jsou podivuhodně přesné. Je to šedé, vypadá to ploše, nemá to konzistenci — říkají ti, kdo se dobře nedívali na přírodu venku — lidé zvyklí na ateliérské násilnosti — ale tak to je, je to zcela přesné, je to obdivuhodně pravdivé. To je ale šťastlivec, ten Bastien! Já jsem odjela se zármutkem nad svým zpackaným rybářem. Ale pokusím se ho přemalovat v březnu pro Salon. Přemalovat mi ho dal ten idiot Tony! Měla jsem nechat pozadí a oblečení a pracovat jen na hlavě. A ten orléanista, který chtěl tmavá místa a ráznost tam, kde žádné nejsou! Stále konvence, akademie!
Paul říká, že oba princové jsou zcela okouzlující a že mají každý dvě stě tisíc rublů renty. Mě to velmi láká — ale sotva si představím, že to je možné, ustupuji ze strachu, aby to nenarušilo moji malbu... Chtěla bych už být zpět...
Paul spí na pohovce. Rosalie spí. Je mi zima.
Otravuje mě, že cestuji s bratrem — lidé, kteří nás vidí, nás pokládají za manžele — a to mě obtěžuje... Je strašné, že si lidé myslí něco, co kdyby... Nevím — ale to mě dráždí.
Dívají se na mě a hned si přirozeně pomyslí, že já... To mě dráždí. Je tu asi dvacet vojáků, kteří jedí a čekají na vlak — a dívají se na mě... Je to sice legrační říct — ale už čtyři dny jsem na všech nádražích nejhezčí — všechny ženy tady jsou skutečné příšery... Tito lidé mě tedy vidí s Paulem a přirozeně si řeknou, že jsem pravděpodobně jeho žena... A to mě dráždí... Zkrátka to dráždí. Soudím podle sebe... Když se dívám na lidi, okamžitě myslím... Zkrátka rychlá výprava do jejich existence — a tato záměna mě obtěžuje... Je to nepříjemné, když si myslí věci, které nejsou... A to mi ubírá prestiže — ne přímo prestiže... rozumíte...

Poznámky

Pozn. překl.: Gautierův cestopis Tra los montes (1843; později pod názvem Voyage en Espagne); Marie píše „Tra las Montes“. Doslova „Za horami“. ↩