Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 7. října 1882

Julianovo doporučení žádalo papír s mým jménem a s dodatkem: je to žákyně ateliéru a někdo podtrženo. Ale ten novinář měl možná někoho zajímavého nebo záležitost... Co se Juliana týče — pohádali jsme se znovu hodinu, abychom dospěli ke stejnému názoru — a vlastně jsme tím i začali — jenže naše výmluvnost nás vždy nutí bloudit a tématem je vždy moje práce, moje umění, moje netrpělivosti, moje výpočty atd. atd. Říká, že se rozptyluju — že v mém uměleckém věku má člověk nos zabořený do práce a nemyslí na obrazy — to jsem ho chtěla přimět říct. Opakuje mi znovu, že mě cenil výše než Breslauovou — připomíná mi s jakým bolestným úsilím získala svoji medaili... (atelierovou) a vyplula ve svém malířství — s jakými strastmi, jakou houževnatostí. A že musím pracovat a neplýtvat se v předčasných pokušeních.
To je docela pravda — je to velmi těžké.
Musí být člověk blázen, aby počítal se zázrakem, který by mu umožnil udělat obraz nad jeho možnosti... Vždyť i podle mých výpočtů mám před sebou rok a půl, než dosáhnu úrovně Breslauové-1881? Ano, to je docela pravda — ale je to velmi těžké. Koneckonců mi Julian vysvětlil, jakým sledem úsilí, jakou trpělivostí, jakou soustavností práce ti, kdo chtějí uspět...
Zdá se mi, že dělám vše... Ale ne — vždyť Tony také říká, že nedělám jak je třeba. Mají pravdu — ale je to velmi těžké. Ano, je těžké ne
[Listy 121 až 124 vytrhány]
[dolní část str. 124]... přijímám se serenností... Je pravda, že tento pocit mám — zdá se mi, že je to jen otázka času... Jen aby nebyl příliš starý... Příliš zaneprázdněný skutečnými věcmi — příliš vzdálený od všech básní, které budu mít jen já... To říká Julian... To myslím... Koneckonců dokud nebyl ženat, mohla jsem mít obavy, starosti... Ale je to hotové — není se čeho bát...
Vypadám, jako bych říkala: nohu mi uřízli — bolest přestane... Stačí čekat na ten okamžik, nebo... Dospět k přesvědčení, že to ještě nebylo ono — a že jsem ještě nepotkala Toho, který má být. Když mi o tom Julian mluví, zdá se mi... Koneckonců se to vše vrací a věřím, že je to věčné... Ale jak pak vysvětlit, že jsem tak klidná... V knihách se trpí... Já ho nikdy nevidím a čekám s klidem...
To právě Julian — tím, že mě nutí o tom mluvit — dává všem těm snům zdání skutečnosti. Julian je tedy můj důvěrník — jediný na světě — i když v něm možná není veškerá výše a hloubka, s níž bych chtěla být pochopena... Pochybuji o něm, neboť se mu několikrát zdálo, že jsou věci možné... Tedy že kdyby byl Cassagnac chtěl, mohl ze mě udělat cokoli. Přiměl by vás opustit pokoj o půlnoci. Ano — ale opovrhovala bych jím. Ano — neboť jsem v něj měla veškerou důvěru — a mít ji budu znovu — a možná proto, že jsem z čistšího nitra než ostatní. Kdyby mi řekl, abych spala vedle něho, neviděla bych v tom nic jiného než skutečný spánek — a to ještě opřena o jeho rameno jako o posvátný oltář. Ostatně ráda procházím v těsné blízkosti toho, co by mohlo být mrzačící nebo osudné — a z čeho se pokládám za chráněnu svou pýchou. Nechci připustit, aby si o mně mysleli jako o všech ostatních... A často bohužel jsem vypadala, jako bych souhlasila s rozhovory nebo domněnkami — přičemž jsem dělala, že nerozumím a nepřipouštím možnost...
Takže — ať říkají, že jsem blázen a ať jsou moje extravagance pochopeny jako takové — ale ne jako obyčejné a přirozené činy.
Vidím každou chvíli, že to tak v reálném životě není — a nemohu ztratit své iluze... Hleďte — ten orléanista Tony — věřím, že chápe tu stránku, která se snad Julianovi vymyká — Říkám orléanista obrazně... Neboť je přinejmenším fádní. Ne! Je to neobyčejné — jak tento hoch promarnil existenci, která mohla být skvělá. Syn slavného otce — ocitl se zcela přirozeně v příznivém, zářivém a obdivuhodném prostředí. Sám měl dost talentu, aby zaujal jedno z prvních míst ve světě umění. K tomu hezký, jak málokdo bývá — čestná medaile ve dvaatřiceti letech. Vše zkrátka... A co z toho udělal?
Co shrnuje vše, je to, že ve čtyřiceti čtyřech nebo pěti letech — vypadaje nanejvýš na pětatřicet — nosí bílé bavlněné ponožky a plstěné pantofle! A to u něho — uprostřed vší básně, kterou by ateliér mohl mít. Ani dobrodružství s dámami ze světa — ani lásky s krásnými tvory... Přiměl se jako ošklivý stařec k malým šmejdkám, které se mu vysmívají — a v tuto chvíli má návyk! Pro malou Reinu — nejbezvýznamnější, nejfádnější z pouličních — jakousi nádobu na tabák s obličejem malého mrtvého prasete — která má veškeré maloměšťácké zdání a... úplné laskavosti pro první příchozí Alphonse.
To Irma mě uvádí do těchto pěkných věcí. Koneckonců Irma — to se chápe — je zábavná, prohnaná, špatná, veselá — nebo vezměte hezká zvířata — ale tohle!...
Julian tomu vůbec nerozumí — a já, přestože konstatuji, že je to zahnilý hoch, stará škola a zapomenutý, [Začerněné slovo: vidím] ho trochu... dál --- se shovívavějšíma očima --- S trochou básně by se tam dalo objevit jemnou, velmi naivní povahu — mladou přes léta — trpící nedostatkem sebejistoty, která ho odsunuje do druhého plánu. Velmi umělecký — zbožňuje verše a mluví o nich trochu po Prudhommově způsobu... Jako o všem ostatně... Celkem citový základ, který mi docela vyhovuje. V jeho naivních a jaksi uctivých připoutáních k malým hrůzám musí být velká potřeba něhy... Musí si vybírat klidné a fádní, věře, že v nich najde více... ctnosti — více nevinnosti než v hezkých dívkách veselých a proměnlivých.
A celkem vzato musí dobře vědět, že Reina nebo její ekvivalent jsou stejně proměnlivé... Prý to věděl — plakal kvůli tomu — a vrátil se.
Irma říká, že je jako stařec — alespoň po mravní stránce... Doufám... Pro jeho dobro. Kdybych byla dvanáct — jedna z těch dvanácti by šla se starat o [toho] hocha a dělat s ním city.
Jsem jistá, že by měl vzrušení, něhu, okouzlující slova — a zároveň prudhomovské věci, které by kouzlo ničily... Věřím... jsem vždy nucena říkat: věřím nebo zdá se mi — neboť nejsem ani autorka, která vymýšlí, ani žena, která žila — tedy věřím, že nešťastný muž může snadno být zajímavý — trpí — těšit je nádherné! Ale jakmile je utěšen, to, co vás k němu táhlo, již neexistuje — stav se šťastným, spokojným, veselým — je mu velmi těžké nebýt vulgárním — nebo aspoň vás nezranit nějakým projevem veselosti nebo spokojenosti, který snímá poetické razítko vašemu oddání, jež přestává být posláním, dobročinností, nebem — a stává se prostým spolčením s mužem jako každý jiný — který, nemaje již ani povzdechů ani slz, stává se méně než ostatní tím samým faktem, že... Co je smutné, je to, že můj rybář není dobrý a že jsem tím unavena... Vědět... Zdařilo by se Breslauové v roce 1880 plenér tak obtížný?
Ale odjíždím na měsíc...