Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 28. září 1882

Kreslím svou Magdalenu, zatímco Tony přichází vybírat předměty z mého psacího stolu pro portrét. Jeho systém, jeho umění je k vzteku — to není umění. Naučí vás dobře řemeslu — ale jinak je jeho vliv rozkladný — proto ho poslouchám jen v tom, co se týká věcí žákovských. Ani on nenaučí malířskému řemeslu. Jeho pasta je suchá, bledá a slabá — a když přijde říct, že až budu mít studii v plném proudu, ukáže mi štětcem do čerstvé pasty, jak se to dělá... Ale ne! To by mě okamžitě zničilo — už jen ze strachu, že budu malovat jako on.
Jinak se s ním budu vždycky radit — i s Julianem.
Říkám mu, že již nechci malovat svůj obraz, neboť se necítím na síly — shledává to velmi moudré, tím spíše, že místo abych se k tomu připravovala studiemi velmi rozumnými, chodila jsem dělat tajné studie na Grande Jatte.
Obává se, že by mi ta nesmírná námaha nedala výsledky, o jakých jsem mohla snít. Chce, abych se soustředila a dělala studie doma — kusy, do nichž vložím vše, co budu moci.
A já mu odpovídám, že by to k ničemu nevedlo — neumím malovat — čím více se snažím, tím je to sušší, tím papírovitější, tím řidší. A co se obrazu týče, velmi se mýlí, věří-li, že ho udělám lépe za několik měsíců — co se kresby, pózy, kompozice týče, to nikdy nebude jiné než v tomto okamžiku — obraz je hotový — co se malby týče, potřeba je tu jen jisté cítění a to se nenaučí — pokud jde o vytvoření krásného kusu malby, nikdy toho nebudu schopna — takže vzdát se toho nyní a doufat, že to lépe udělám pak, je totéž jako navždy se vzdát tohoto hrozného umění, které mučí — to mu neříkám, protože bych vypadala, jak vypadám vycházejíc z toho, co říká o záměru namalovat obraz. Ale vyjadřuji mu své odrazení — a on říká, že je to výborné, že sám taková zoufalství zažil, že je viděl u jiných, že to dokazuje atd. atd. Zkrátka s ním nesouhlasím — nemohu-li tento obraz namalovat, zvládnu ještě méně portrét nebo prostou hlavu, neboť tam je vše v provedení — ještě méně jakékoli moderní téma. Bez tématu, bez výrazu.
Dělejte studie, naučte se malovat. Ale vždyť toho nikdy nebudu schopna!
Breslau po [uplynutí] tří let malovala tak, že ji tentýž orléanista povzbuzoval k vystavování — bylo to v roce 1879. Vyjmenovává mi všechna známá jména, která prý potřebovala sedm, osm, deset, patnáct let... Mně je to jedno.
Už je to skoro čtyři roky... Zkrátka počtem let jsem tam, kde byla Breslau v roce 1880 — na svém druhém Salonu, kde ji umístili ve vnější galerii — to, čemu Wolff říkal Márnice.
A Bastien tehdy řekl, že v jejím portrétu není nic — jen v malém obraze umístěném ve stejné Márnici bylo možná něco.
Nebylo to tedy nijak zvlášť dobré. Nuže — matematicky jsem na stejném místě. Netoužím jít rychleji než ona. Ale nemyslím, že jsem tak silná jako ona — to jest, nic o tom nevím — ona se v té době ještě nepouštěla do plenérů. Stále říkám totéž. Jsem zoufalá... Zahrála bych ráda nějakou tragickou roli — jakousi improvizaci — cítím se na výšině uprostřed sněhové pustiny — vše je bílé, vše je prázdné, vše je studené.
Uvědomit si to — to je hrozné! Sem mě přivedlo pět let práce — a není to ničí vina... Kdyby šlo o to... trápit se jako já, abych dosáhla cíle, bylo by to příliš snadné. Tony vždy opakuje, že jsem obdivuhodně nadaná, že mám mimořádné vlohy — ale že nemám dost soustavnosti v práci a že se nervuji tím, jak chci jít rychleji, než je možné. Ale ne — vždyť maluji čtyři roky. A... A není již co říct...
Nikdo není vinen tím, že jsem génius postižený neschopností.
Uvidím Juliana... Ostatně mi dá za pravdu — ne aby mi vyhověl, ale protože jsem přesvědčivá — když se pustím do dokazování, je to s takovým ohněm, že se lidé přikloní ke mně — a sama na to doplatím, neboť velmi často bych chtěla být ujištěna.
Tony... Tři roky mě ujišťuje — ale budu-li pokračovat... Už vidím chvíli, kdy mi řekne, že mám pravdu a že by bylo lépe dělat něco jiného. A to bych se pak teprve tvářila!
Zkrátka zkusím ten obraz udělat — a pokud to nevyjde, raději pokazím toto než cokoli jiného... V portrétu, v obraze závislém na provedení mě nic nezachrání — zatímco tam... Musí mi na tom opravdu záležet — neboť koneckonců orléanista, který mi dává rady, říká, že vzdám-li se, bude zbaven velké starosti. Protože je to dobytek! Copak mi neradil udělat to v ateliéru opisováním exteriérových studií — to jest ředit kapky vína v kbelících vody. To je jeho malba, to je jeho umění — proto jsou jeho obrazy bledé, správné a nudné až k... Jít se dát portrétovat od Amélie...