❦
Pátek 22. září 1882
Vendredi 22 septembre 1882
Včera jsem odnesla rybáře Tonymu — není to špatné, ale to je vše; shledává, že je to originální, velmi dobře komponováno, že výraz tváře je velmi dobrý, že je to dobře posazené v plátně. Ale barva je řídká, okraje jsou suché, dobrák není obklopený vzduchem — tyto poznámky jsou od Tonyho a ode mě: to jsem věděla. Pak mluvím o svých pokrocích, o své práci a dopustím se nechtěné chyby, že dám najevo svou sklíčenost a jak málo si věřím... Dnes jsem pózovala a ten hlupák mi říká, že mluvil o mně s Julianem — o mých pokusech, o mých ambicích.
Hier, j’ai porté le pêcheur à Tony, ce n’est pas mal, mais voilà tout; Il trouve que c’est original, très bien arrangé, que l’expression de la tête est très bien, que c’est bien en toile. Mais c’est mince de peinture, les bords sont secs, le bonhomme n’est pas baigné d’air, ces réflexions sont de Tony et de moi : Je le savais. Alors je parle de mes progrès, de mon travail et j’ai le tort involontaire d’exprimer mon découragement, le peu de confiance que je m’inspire... J’ai posé aujourd’hui et cet imbécile me dit qu’il a causé de moi avec Julian, de mes tentatives, de mes ambitions.
Zkrátka mu mě včera bylo líto a s Julianem společně shledali, že udělám dobře, budu-li dělat jen jednoduché atelierové studie — že obtíže plenéru jsou nad mé současné síly a že mě odrazují. Říká mi to s takovou opatrností, že se jen s největším úsilím nerozpláču. Myslím, že se domnívá, že jsem zoufalá z toho, že se mi nezdařil stařec, na jehož úspěch mi Julian dovolil doufat — a chce mi ušetřit to, co pokládá za zoufalství.
Enfin je lui ai fait pitié hier et ils ont trouvé ensemble avec Julian que je ferai bien de faire de simples études à l’atelier, que les difficultés du plein air sont au dessus de mes forces actuelles et que cela me décourage. Il me le dit avec des ménagements qui font que j’ai beaucoup de peine à ne pas pleurer. Je crois qu’il croit que je suis désespérée de n’avoir pas réussi le vieux sur le succès duquel Julian m’avait permis d’espérer, et il veut m’éviter ce qu’il croit être des désespoirs.
Vždy mi opakoval, že nikdo nejde rychleji, že mi to jde velmi dobře — a hodně se smál mým přáním jít rychleji než příroda. Ještě včera říkal, že jsem obdivuhodně nadaná, že stačí pokračovat — a já jsem všechno pokazila svými šílenými nářky včera a svým zdrceným výrazem dnes — povzbuzením už nebudu věřit, ukázala jsem se příliš nešťastná, než abych nevěřila, že je to z lítosti.
Il m’a toujours répété que personne ne va plus vite, que je vais très bien, et il riait beaucoup de mes désirs d’aller plus vite que nature. Hier encore, que je suis admirablement douée, que je n’ai qu’à continuer et voilà que j’ai tout gâté par mes folles plaintes d’hier et par mon attitude consternée d’aujourd’hui, je ne croirai plus aux encouragements, je me suis montrée trop malheureuse pour ne pas croire que c’est de la pitié.
A pak... Zkrátka rána padla — plenér mě odrazuje svými obtížemi. Potřebuji jednoduché atelierové studie, říkali. Tedy můj obraz... Ani jsem se neodvážila o tom mluvit — je to, jako by se vzduch měnil v olovo a táhl mi kůži tváře k zemi — a oheň v paži...
Et puis... Enfin le coup est porté, le plein air me décourage par ses difficultés. J’ai besoin de simples études d’ateliers, disaient-ils. Donc mon tableau... Je n’ai seulement pas osé en parler, c’est comme si l’air devenait du plomb et me tirait la peau du visage vers la terre, et le feu au bras...
Protože si stěžuji — protože jsem měla tu hloupost dát nahlédnout do velikosti svých ambicí — tito dva muži mi nemohou dávat jiné než rozumné rady, když vidí, že to pro mě není ani hra, ani kratochvíle... A že jsem z toho zoufalá. Jako dva poctiví lékaři mi tedy předepisují energický lék.
Puisque je me plains, puisque j’ai eu la sottise de laisser voir la grandeur de mes ambitions, ces deux hommes ne peuvent que me donner des conseils raisonnables voyant que ce n’est ni un jeu ni un passe-temps pour moi... Et que j’en suis désespérée. Alors comme deux honnêtes médecins ils m’ordonnent le remède énergique.
Ze všeho toho vyplývá, že nejsem schopna namalovat figuru... Obraz — neboť atelierová studie vždy projde, zatímco... Neměla jsem se ukazovat zasaženou, jako bych stavěla šílené naděje na starce... Pravdu mi již neřeknou — a pak... Breslau.
De tout cela il apparaît que je ne suis pas en état de peindre une figure... Un tableau car une étude d’atelier passe toujours tandis que... Il ne fallait pas me montrer affectée comme si j’avais fondé des espérances folles sur le vieux... Je n’aurai plus la vérité et puis... Breslau.
Breslau má přede mnou dva a půl roku náskok. Co to dokazuje? Nic — neboť před dvěma lety byla silnější než já dnes — a dokonce před třemi lety. Maluje šest a půl roku, já rovné čtyři roky. Kresbu nepočítám ani u ní, ani u sebe.
Breslau a deux ans et demi d’avance sur moi. Qu’est-ce que ça prouve ? Rien, car il y a deux ans elle était plus forte que moi aujourd’hui et même il y a trois ans. Il y a six ans et demi qu’elle peint, et moi quatre ans juste. Je ne compte pas le dessin ni pour elle, ni pour moi.
Tedy pokud v roce 1884 nedosáhnu toho, čeho dosáhla ona loni, jsem horší než ona. To nepotřebuji čekat, abych to věděla.
Donc si en 1884 je n’ai pas fait ce qu’elle a fait l’année dernière je lui suis inférieure. Je n’ai pas besoin d’attendre cela pour le savoir.
Brzy to bude pět let, co pracuji. A už rok snáším muka. Krutá utrpení, ujišťuji vás — ztratit dobré mínění o sobě samé, důvěru, odvahu, naději. Pracovat jen s hrůzným přesvědčením, že to nikam nevede. A to ochromuje. A nic mě nemůže pozvednout, leda dobré plátno... A to je v té duševní pohromě nemožné...
Voilà bientôt cinq ans que je travaille. Et voilà un an que je subis le martyre. Des souffrances cruelles je vous assure, perdre la bonne opinion qu’on avait de soi, confiance, courage, espoir. Ne travailler qu’avec l’horrible conviction que cela ne mène à rien. Et voilà qui paralyse. Et rien ne peut me relever, sinon une bonne toile... Et c’est impossible dans ce désastre moral...
Jestliže sama připouštím, že Breslau má přede mnou dva a půl roku náskok...
Puisque j’admets moi-même que Breslau a deux ans et demi d’avance...
Ano, přesto jsem snila o tom, že ji předeženu... I když je těžké být nadanější než ona...
Oui, moi je rêvais la devancer malgré cela... Bien qu’il soit difficile d’être plus douée qu’elle...
Zázraky a výjimečné jevy jsou vzácné — říká se dokonce, že jich téměř není. Zkrátka chci jen postupovat jako ona — triumfovala v roce 1881, mám tedy čas do roku 1884... neboť v roce 1881 malovala pět let a tři měsíce — zatímco já budu mít pět let a devět měsíců malování. (Počítám vždy od května kvůli Salonu.)
Les prodiges et les phénomènes sont rares, on dit même qu’il n’y en a guère. Enfin tout ce que je demande c’est d’aller comme elle, il y a donc, c’est l’année 1881 qu’elle a triomphé, j’ai donc jusqu’à 1884... car en 1881 il y avait cinq ans et trois mois qu’elle peignait, alors qu’il y aura cinq ans et neuf mois que je peindrai. (Je prends toujours le mois de Mai, à cause du Salon).
Zkrátka je třeba vzít v úvahu jen jedno: že jsem nedokázala udělat svého starce dobře — že jsem měla to štěstí narazit na originální, zajímavý, umělecký námět a nedokázala jsem z něj nic udělat. V tom je ta hrůza.
Enfin, il n’y a qu’une chose à considérer. C’est que je n’ai pas pu faire mon vieux très bien, que j’ai eu le bonheur de mettre la main sur un sujet original, intéressant, artistique et je n’ai rien pu en faire. Voilà le monstre.
Zrak mi právě padl na plátno obrazu... Jsem bez sil, vše je skončeno — zničení celé bytosti... A ani řečnictví k vyjádření tohoto zděšení, které mi bere sílu fyzicky držet pero... A teď výmluvy — pršelo a vždy jsem byla přerušena uprostřed provedení části — to je pravda... Neměla jsem předkládat toto plátno, které jsem ještě nepokládala za hodné k předložení — ale pršelo a chtěla jsem radu, nemohouc pracovat. A když vidí tu neschopnost, říká, že plenér je pro mě příliš obtížný... A zítra se vrátím na Grande Jatte a s energií — zuřivostí zoufalství — začnu znovu.
Mes yeux viennent de tomber sur la toile du tableau... Je suis sans force, tout est fini, un anéantissement de tout l’être... Et pas même la rhétorique pour exprimer cette consternation qui m’enlève la force de tenir matériellement la plume... Maintenant des excuses, il pleuvait et j’ai toujours été interrompue au milieu de l’exécution d’un morceau, c’est vrai... Il ne fallait pas présenter cette toile que je ne considérais pas comme présentable encore, mais il pleuvait et j’ai voulu avoir un conseil ne pouvant travailler. Alors voyant cette impuissance il dit que le plein air est trop difficile pour moi... Et demain je retourne à la Grande Jatte et avec l’énergie, la rage du désespoir je vais recommencer.
Včera jsme večeřeli ve Viroflay u markýzy de Lambertye. Měl přijít Carolus — ale počasí bylo tak špatné, že nepřišel nikdo.
Hier nous avons dîné à Viroflay chez la marquise de Lambertye. Il devait y avoir Carolus mais il a fait si mauvais que nous n’avons eu personne.
A kdo naletěl? Jako vždycky ubohá já. Paní de Lambertye je ta vdova Charonnetová, desetinásobná milionářka, která si vzala markýze před pěti lety. Ale hned v den sňatku odjel manžel na svůj zámek, který si byl nechal vykoupit zpět, řka své ženě: „Má drahá přítelkyně, provdali jsme svá jmění, ne svá srdce.“ Celkem vzato to není tak podlé — koneckonců jí dal titul, po němž toužila, a ona vykoupila statky a dala prostředky na jejich údržbu... Něco za něco. A pánův výpočet je docela dobrý — neboť dáma nemá žádnou možnost zneuctít manžela vzhledem ke své ošklivosti, tloušťce a vulgárnímu chování. Ale prý snila o skutečném manželu — a její stará matka si stěžuje každému, kdo chce poslouchat, že markýz nechtěl plnit manželské povinnosti vůči své hipopotámové dceři. Její hippo má nejméně 18 p.1
Et qui a été attrapé, c’est toujours pauvre moi. Mme de Lambertye est cette veuve Charonnet dix fois millionnaire qui a épousé le marquis il y a cinq ans. Mais le jour même du mariage le mari est parti pour son château qu’il s’était fait racheter en disant à sa femme: ma chère amie nous avons marié nos capitaux et non pas nos cœurs. En somme ce n’est pas très canaille car enfin il lui a donné le titre dont elle avait envie, et elle a racheté les biens et donné de quoi les entretenir... Donnant, donnant. Et le calcul du monsieur est assez bon, car la dame est dans l’impossibilité de déshonorer son mari vu sa laideur, sa grosseur et sa tenue commune. Mais elle a paraît-il rêvé un mari pour de vrai et sa vieille mère se plaint à qui veut l’entendre de ce que le marquis n’ait pas voulu remplir ses devoirs d’époux envers son hyppopotame de fille. Il y a au moins 18 p. dans son hyppo.[sic]
Poznámky
Pozn. překl.: Tak v tisku: «Il y a au moins 18 p. dans son hyppo. [sic]». Co zkratka „p.“ znamená, není známo; hyppo je Mariin zkrácený „hipopotam“ s jejím pravopisem. ↩