Pondělí 18. září 1882

Soutzo vypadá, jako by se mě bál — ostatně se chová se zdrženlivostí a taktem, jaké jsem u něj neznala.
Můj ubohý model je nemocný — mohla jsem se tedy vrátit kolem páté a zastihla jsem Tonyho, jak hledal pozadí; mluvili jsme opět o plenéru... Kdybyste věděli, jaké neustálé utrpení je ta snaha slyšet!! Vyhýbám se všemu, co jsem vyhledávala — bojím se být s lidmi... Je to strašné.
Ale koneckonců věřím, že toho velmi fádního malíře, který má tu čest řídit mé umělecké svědomí, obrátím na víru a on namaluje obraz v plenéru.
Ostatně říká, že nic nemá proti plenéru a že se maluje — jsme zajedno. To je ještě možné. Zkrátka pozadí portrétu bude představovat kout knihovny, který hodlám proslavit.
Při vstupu do ateliéru — ne, nejprve schodiště — to jest podesta je potažena červeným a ozdobena květinami a rostlinami. Prochází se malou předsíní obloženou červeným a ozdobenou fotografiemi obrazů mistrů — již na podestě je vidět Mona Lisa a Velázquezův portrét sochaře. Při vstupu do ateliéru je velké okno vlevo, druhé, drapérií zdobené, vedoucí na balkón, je před vámi — a naproti je galerie, kůr, říkejte si jak chcete. Vpravo, tedy naproti velkému oknu (severnímu), je průchod vedoucí do knihovny, v jehož pozadí stojí psací stůl černý jako veškeré dřevěné obložení — tento stůl zatarasuje okno, uzavřené vyšívanou salamanskou látkou a jinou orientální tkání s hedvábným rubem. Mezi tímto oknem-stolem a oknem vlevo (otočena zády k ateliéru) se nachází kout, který chci udělat co nejkrásnějším — je tam rostlina s drapeovanou základnou, kytary, dvě policové skříňky s červenými svícemi nahoře — na těchto policích jsou knihy, k nimž se sahá ve chvílích smutku nebo zahálky. Balzac, Dumas otec, Pavel a Virginie, Ruy Blas, Byron, Montaigne, Rabelais, Dante, Arianna od Ouidy, Homér, Evangelium atd.
Roh zaujímá divan, chráněný od okna paravánem ze světle modrého saténu vyšívaného a hojně drapovaného se střapci a bambulemi.
Zbývající stěny jsou pokryty regály s knihami — poslední regál je korunován květinami, jež tak tvoří lem téměř celého pokoje. Nad psacím stolem v rohu předsíně je přibita růžová lampa — hodlám dát namalovat velkého pavouka do stropu. Před psacím stolem stojí velké křeslo, jiné ohromné nízké; komoda se prochází mezi krbem, který je v rohu naproti divanu.
Další sedadla, která bude třeba nějak upravit, aby byla malebná. Ale především žádné karamanské koberce a žádné arabské vaky, jež vládnou ve všech ateliérech. To je ohavné.
Ateliér ještě není zařízený, ale u okna a v rohu je již velký divan — dobře je jen v rozích — aby se zaoblil roh ateliéru stejně jako roh knihovny, stojí tam velmi vysoká palma.
Obrazy všude, japonský paraván, třicet šest věcí, kostra jménem Louise, vycpaná sova nad průchodem. Na pódiu bude harmonium.
Co ještě? Dobrou noc. Popisuji se s takovým zalíbením!... Právě jsem četla Balzaca! A v té souvislosti... Shoduji se s jeho de Marsayem, když mluvím o tomto druhém já, které zůstává vždy nezúčastněným divákem toho prvního.
A pomyslet, že je mrtev — Balzac — a kdyby ještě žil... Štěstí lásky lze poznat jedině tehdy, když člověk miluje muže všestranného génia... V Balzacovi je všechno... Jsem celá hrdá, že jsem několikrát myslela jako on.