Pondělí 18. září 1882

Soutzo vypadá, jako by se mě bál — jinak se drží s rezervovaností a taktem, které jsem u něj neznala.
Můj ubohý model je nemocný — mohla jsem se tedy vrátit kolem páté a zastihla jsem Tonyho, jak hledal pozadí; mluvili jsme opět o plenéru... Kdybyste věděli, jaké neustálé utrpení představuje to úsilí slyšet!! Vyhýbám se všemu, co jsem vyhledávala — bojím se být s lidmi... Je to strašné.
Ale koneckonců věřím, že ten velmi fádní malíř, který má tu čest řídit mé umělecké svědomí, bude mnou obrácen na víru a namaluje obraz v plenéru.
Ostatně říká, že nic nemá proti plenéru a že se maluje — jsme zajedno. To je ještě možné. Koneckonců pozadí portrétu bude představovat kout knihovny, který hodlám proslavit.
Při vstupu do ateliéru — ne, nejprve schodiště — to jest podesta je potažena červeným a ozdobena květinami a rostlinami. Prochází se malou předsíní obloženou červeným a ozdobenou fotografiemi obrazů mistrů — již na podestě je vidět Mona Lisa a Velázquezův portrét sochaře. Při vstupu do ateliéru je velké okno vlevo, druhé, drapérií zdobené, vedoucí na balkón, je před vámi — a naproti je galerie, kůr, říkejte si jak chcete. Vpravo, tedy naproti velkému oknu (severnímu), je průchod vedoucí do knihovny, v jehož pozadí stojí psací stůl černý jako veškeré dřevěné obložení — tento stůl zatarasuje okno, uzavřené vyšívanou salamanskou látkou a jinou orientální tkání s hedvábným rubem. Mezi tímto oknem-stolem a oknem vlevo (otočena zády k ateliéru) se nachází kout, který chci udělat co nejkrásnějším — je tam rostlina s drapeovanou základnou, kytary, dvě policové skříňky s červenými svícemi nahoře — na těchto policích jsou knihy, k nimž se sahá v chvílích smutku nebo zahálky. Balzac, Dumas otec, Pavel a Virginie, Ruy Blas, Byron, Montaigne, Rabelais, Dante, Arianna od Ouidy, Homér, Evangelium atd.
Roh zaujímá divan, chráněný od okna paravánem ze světle modrého saténu vyšívaného a hojně drapovaného se střapci a bambulemi.
Zbývající stěny jsou pokryty regály s knihami — [Začerněná slova: poslední regál je] korunován květinami, jež tak tvoří lem téměř celého pokoje. Nad psacím stolem v rohu předsíně je přibita růžová lampa — hodlám dát namalovat velkého pavouka do stropu. Před psacím stolem stojí velké křeslo, jiné ohromné nízké; komoda se prochází mezi krbem, který je v rohu naproti divanu.
Další sedadla, která bude třeba učinit malebná. Ale především žádné karamanské koberce a žádné arabské vaky, jež vládnou ve všech ateliérech. To je ohavné.
Ateliér ještě není zařízený, ale u okna a v rohu je již velký divan — dobře je jen v rozích — aby se zaoblil roh ateliéru stejně jako roh knihovny, stojí tam velmi vysoká palma.
Obrazy všude, japonský paraván, třicet šest věcí, kostra jménem Louise, vycpaná sova nad průchodem. Na pódiu budou varhany.
Co ještě? Dobrou noc. Popisuji se s takovou povolností!... Právě jsem četla Balzaca! A v té souvislosti... Shoduji se s jeho de Marsayem, když mluvím o tomto druhém , které zůstává vždy nezúčastněným divákem toho prvního.
A pomyslet, že je mrtev — Balzac — a jaký byl za živa... Štěstí milovat lze poznat jedině milováním muže všeobecného génia... V Balzacovi je vše... Jsem celá hrdá, že jsem několikrát myslila jako on.