Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 17. září 1882

Pózovala jsem u toho orléanisty Tonyho — celý v černém, smutný, stěžující si, že nemůže spát. Se všemi těmi rodinnými smutečními ozdobami... Co se portrétu týče... Není tak hloupý, aby neviděl, že je „půvabně komponovaný", jak se patří, elegantní — a tedy!... Neboť se mnou bylo možné udělat více — vyměnili jsme k tomu s Julianem pouhé slůvko... Řekl, že portrét je velmi hezký a půvabně komponovaný — a já odpověděla:
— To je pravda — je půvabně komponovaný!
A pochopili jsme se. Tonyho to musí trápit — ale po patnácti sezení se přiznat nemůže. Koneckonců hodlá dát jiné pozadí — červená drapérie zmizí, aby ustoupila mému psacímu stolu se vším, co ho obklopuje — budu doma — to je vždy něco, ale... Přesto zůstanu ve večerním oblečení a s vějířem v ruce. Alespoň jsou vidět paže a krk a ruce — ty jsou dokonale podobné a provedeny lépe, než bývá jeho zvykem.
Večeřeli jsme spolu — přibyl Čumakov a Soutzo.
Po světských drbech u stolu jsme šli ke mně a pohádali jsme se o věcech umění — neboť musím říci, že mám drzost zastupovat [Začerněná slova: moderní dílo] a že můj úctyhodný mistr má marnivost prohlašovat se za starou školu... Koneckonců ho lichotím, když ho nazývám „moderním" — a on tomu věří... Je snad moderní v tom, že se dělá aktuální téma místo Marie Stuartovny? To je názor blbců a nevědomců — ale k tomu jsem se již vyjádřila. Potíž je v tom, že trvá na svém — že prý nebudu schopna namalovat obraz přímo podle přírody. To je nesmyslné. Co se terénu, nebe, skály, horizontu týče... říká, že to nedokáži zkopírovat přesně... Možná ne zcela — ale uvidím co tam bude, a bude-li absolutně nutné něco upravit... Upravím polohu předmětů — ale ty předměty zkopíruji, aby to byla skutečná země, skutečné nebe... Snad tak nebudu vystavena tomu, že budu malovat kameny ve tvaru tlustých knih zbarvené do fialova jako na posledním obraze mého akademického profesora... který nemaluje, co vidí, ale upravuje a kalkuluje podle školních pravidel... Ach! Je to smutné. Celá obtíž spočívá v tom, najít místo, kam vsadit plátno, abych ho tam mohla nechat — a pracovat pak, co říkáte...
Koneckonců se uvidí.