Úterý 29. srpna 1882

Dumas má naprostou pravdu — člověk nedrží námět, to námět drží člověka. Muž, který hraje za sto sou, může prožívat stejné úzkosti jako ten, kdo hraje sto tisíc franků... Mohu si tedy uvědomit...
Ne, ne! Je ve mně taková potřeba překládat své dojmy, taková intenzita uměleckých emocí, tolik zmatených věcí se tlačí v hlavě, že se to jednoho dne musí přeložit. Formule — ó, formule.
Všechna hrabata hledající věno řeknou, že formulí by byl sňatek. Nejsem dost naivní, abych zaměňovala... dojmy. Nejsem světice a někdy bych ráda byla chlapcem — ale nepleťme prosím pozemské touhy, které chápu intuicí nebo přirozeností... S těmi ostatními... To, čemu pan Dumas fils říká láska, je potřeba jako jiná a bez níž se snadno obejde ten, kdo je víc než dívka nebo zvíře.
Co se lásky týče — pravé lásky — nuže, je to doplněk, pendant, korunování stavby, přinejmenším pro mě.
K tomu se dospívá přes něco jiného — být znám, slavný, velký — to s sebou zcela přirozeně táhne úspěchy a vášně, které člověk probouzí. Ale hle, vybočuji z tématu.
Šlo prostě o to, odpovědět fíkem falešným Diogenům, kteří by chtěli snížit na svou úroveň city, jež nejsou schopni pochopit. Existují špinavé, ničemné, hnusné stvůry, které veškeré ženské ambice přivádějí na fyzické příčiny... [Slova začerněna: provdejte ji a přestane] malovat. A přitom by šlo citovat ženy, provdané nebo takřka provdané, které měly talent a génius. Byly i takové, které zůstaly Johankami z Arku, ale byli i velcí muži v tomto případě. Vidíte přece, ničemní fyzikové, že nejste nic než hrubci. A protože vám musím říci vše — vězte, ošklivá zvířata svatého Antonína, že když oddanci Umění myslí na to, čemu pan Dumas fils říká láska, myslí na to jako na večeři, na spánek atd. A [Slova začerněna: že kdybych byla vdaná, nevzalo by mi to] lásku k Umění, ale naopak by mi to dovolilo věnovat se mu s větším klidem, nemajíc jiné trápení než to myšlenkové. Je mi líto, že vám to říkám, ale zdá se mi, že diskutuji s bytostmi a odpovídám na jejich námitky.
Tato kniha mě otřásá. Ouida není ani Balzac, ani Sandová, ani Dumas, ale napsala knihu, která mi z... odborných důvodů způsobuje horečku. Má velmi správné myšlenky o umění a názory nasbírané v atelierech v Itálii, kde žila. Jsou tam místa, kde říká například, že u pravých umělců, nikoli řemeslníků, je pojetí nesrovnatelně nadřazeno jejich výkonové schopnosti. A pak velký sochař Marix (stále v románu), který vidí modelační pokusy mladé hrdinky, budoucí geniální ženy, říká: ať přijde pracovat — udělá, co bude chtít.
— Ano, říkával Tony, dlouze hledě na mé kresby v ateliéru, pracujte, slečno — uděláte, co budete chtít.
Ale pracovala jsem bezpochyby i stranou toho — Saint-Marceaux to řekl: mé kresby jsou kresby sochaře a já vždy milovala formu nade vše. Zbožňuji také barvu, ale nyní, po této knize — a vlastně i předtím... malba mi připadá ubohá vedle sochařství. Ostatně bych ji měla nenávidět, jako nenávidím všechny napodobiny, všechny podvody. Nic mě nepobuřuje jako vidět reliéfní věci napodobené malbou na nutně plochém a hladkém plátně. Co je hroznějšího než malby bas-reliéfů, okrasných lišt... Od krásných uměleckých věcí až po tapetu to mě rozzuřuje jako červená rozzuří býka. Rám napodobený malbou na některých stropech — dokonce v Louvru... A okrasné lišty v pokojích zařízených bytů napodobující řezané dřevo nebo krajkové volány. Je to odporné.
Ale co mě drží. Nic. Jsem svobodná, jsem usazena tak, že nic nechybí mému uměleckému štěstí. Celé patro moje. Předpokoj, toaletní kabinet, pokoj, knihovna komunikující širokou arkádou s ateliérem a dávající délku dvanáct metrů, ateliér se skvělým světlem přicházejícím ze všech stran, dle přání. Vedlejší skladiště a jakási velká galerie nad ním ústící přímo do ateliéru, z níž lze vidět obrazy s ptačí perspektivy a která dává temné a vzdálené světlo nahoře. Pak malá zahrada, kam mohu sejít pracovat.
Dala jsem nainstalovat hlásič, aby ke mně nechodili nahoru rušit mě a abych nemusela často sestupovat. Zde je plán — lépe pochopíte.
[Pozn. vyd.: zde je plán jejího ateliéru nakreslený Marií v deníku.]
Co dělám? Malou dívku, která si přehodila starou černou sukni přes ramena a drží otevřený deštník. Pracuji venku a skoro každý den prší. A pak... Co to znamená? Co je to srovnáno s myšlenkou v mramoru? A co dělám se svým náčrtem starým tři roky — je z října 1879. Dali nám u Juliana tento námět a zmocnil se mě jako Svaté ženy u hrobu. Ariadna. Julian a Tony našli, že je v tom dobrý cit — já jsem tím uchvácena jako dnešním obrazem. Tři roky jsem na pokraji toho, abych sochařila pro tento námět... Před banálními věcmi se cítím bezmocná... A to strašlivé „k čemu" mi svazuje ruce. Théseus uprchl v noci — Ariadna, octnuvší se sama za úsvitu, prochází ostrovem na všechny strany, když při prvních paprscích slunce, dosáhnuvší konce skály, vidí na obzoru jako tečku — loď... Tu je okamžik uchopit a těžko vypravovat: nemůže jít dál, nemůže volat, voda je všude kolem, loď je jen tečka sotva viditelná — a ona padá na skálu, hlavou na pravé rameno, v póze, která musí vyjadřovat veškerou hrůzu opuštění, zoufalství, bezmoci té ženy zbabele zanechané... Neumím to říci, ale je tam vztek bezmoci, svrchovaná sklíčenost k vyjádření, která mě zcela pohlcuje. Rozumíte — leží na okraji skály, vyčerpaná bolestí a podle mne bezmocnou zuřivostí, je tam odevzdání celé bytosti, konec všeho... Ta příkrá skála, ta brutální síla svazující vůli... Zkrátka...
Ano — starost o perspektivu linií je klamání, starost o tóny, o barvu je věc ubohá, věc řemesla, která postupně pohlcuje vše, až nenechá místa myšlence. Myslitelé a básníci v malbě jsou řemeslníci osmé kategorie.
Jak jsem mohla tak přehlédnout? A křečovitě se držet té šílené energie...