Úterý 15. srpna 1882

Pan Géry mi posílá kytici růží. Včera jsme šly s Gaviniovými na Výstavu dekorativního umění, pak do Boulogneského lesa — letos v létě vůbec není horko. Saint-Amand je na venkově. Opět jsem pózovala a budu ještě do čtvrtka...
Ale přece! Jaký nápad, že dokážu udělat krásný obraz!! Když člověk udělá něco dobrého, přijde to po sérii věcí celkem dobrých — ale takto, najednou!
Protože jsem našla postoje, náčrt... A protože chci... Konečně... Co vám říci... Je lepší na to nemyslet... Jenomže se velmi mýlím, když si představuji, že tak lze... Tím spíše že... To jest tím méně.
Bůh mi buď nápomocen. Přála bych si, abych na to nebyla pomyslela a nespoléhala se na nic; především štěstí člověka překvapuje, vždy se oklameme, když čekáme — ale já nečekám na nic... Jenomže mi to bere spánek. Mohlo by to být tak krásné! Tak dobře tomu rozumím! Bylo by to tak nadřazené těm dřevorubcům a sběračům brambor, jimiž nás pronásledují na počest Bastiena.
A není to akademismus — je to plein air, realismus, pokud jde o provedení; a co do citu, není to ani konvence, ani melodrama, ale lidskost, ale... Ach! Kdybych mohla. Ach! Kdybych mohla.
Stará spolužačka z ateliéru, paní Lyodová, mě přichází navštívit — je tu jen na průjezdu a namalovala v Římě obraz představující Svaté ženy u hrobu, ale to nemá nic společného s tím, co zamýšlím; ostatně tu věc dělali tisíckrát. Řekla jsem jí, že dělám totéž v jiném duchu, aby pak neříkala, že mi dala námět. A pohleďte na starý způsob — nechala pózovat dva modely ve svém ateliéru s černým krépem na hlavě; pozadí je udělané ze švihu a představuje černou oblohu se zapadajícím sluncem, zatímco postavy jsou v plném světle. Podívejte — stejný námět, a přesto to neříká vůbec nic, dva modely, jedna tmavovláska a druhá blondýna, to je vše. Přivedla svého manžela a bratra; je velmi milá, ale co se týče talentu — myslím, že tam nic není.