Neděle 13. srpna 1882

Je tři hodiny ráno a nemohu spát.
Dnes večer jsem ukázala Tonymu studii hadrářky, která se mu tak nějak líbí, a nový náčrt obrazu, který považuje za velmi dobrý. Celkově náčrt není nový — je jako ten úplně první, který jsem roztrhala a přemalovala. Zdá se mi, že věci je třeba pojmout hned na první ráz, zvláště věci, které člověka zasáhnou a pohltí tak úplně. Tony má přece pravdu — tento obraz je relativně snadné udělat, jsou jen dvě postavy, není v něm to, čemu se říká technická okázalost, protože se odehrává v neurčitou hodinu, siluety vystupují tmavě. Celé, poslyšte dobře, celé jde o to, správně zachytit vztahy nebe, postav a terénu. A pak, především, potom vyjádřit poezii hodiny, hlubokou, strašlivou sklíčenost toho, co se právě přihodilo. [Tři přeškrtnuté, nečitelné řádky]
Nyní to považuje za nalezené, že postoje jsou hluboce procítěné, dojemné — celé jde o to, vyjádřit to tak, jak to cítím.
— Jestliže správně zachytíte tóny, vztahy toho s tím a tamtím, může to být věc velmi krásná, naprosto.
Ano, to je vše. Na jedné straně jakýsi děs, na druhé šílenství.
To záleží na mně!
A tak jsem šla v půlnoci spát, již nepřemýšlejíc o dnešních diskusích o naturalismu, malbě, ulici!
Myslíc jen na ten obraz, který nabývá v mém mozku nesmírných rozměrů — a jakmile se jednou rozběhne fantazie, prošlo vším: pracuji na něm, je hotový, přináším ho, je vystaven. A dav, který se zastavuje před ním, vzrušení, které mi svírá hrdlo, strach z nevím čeho šíleného, pak divoká radost střídající tu úzkost. A to vše procházející mým tělem v chvěních a potech — vstala jsem ve tři hodiny, četla, a nyní píšu s náčrtem přede mnou. Ale chystám si tím hrozné zklamání!! Ne — protože si nejsem jistá ničím, zkusím to... Ostatně to snad byly ty dva šálky čaje vypité dnes večer, které mi nedaly spát. Ó! Ne.