Středa 24. května 1882

Zillhardt pořádá v ateliéru punč, protože dostala čestné uznání. U Zillhardt to na mě nedělá vůbec žádný dojem; ne jako u Breslau. A teď mi to uznání připadá jako maličkost.
Jdeme k Étincelle, kde zastihneme Auroru — rozhodně už hodně pokročilý úsvit; má však okouzlující a dost nenucené způsoby, když tu není nevýslovná Lise. Ostatně je ke mně velmi milá, ačkoli nás nikdo nepředstavil; povídaly jsme si a první krok udělala ona.
Potom ke staré Engelhardtové...
Ach! ale nezapomínejme na včerejšek: včera večeře u Karageorgevitchových a večer příchod Soutza. Nu, Bojidar ani nemrkl, má neuvěřitelnou drzost. To my jsme se styděly za ně.
A pak večírek u Cartwrightové. Záleželo mi na tom, abych tam jednou šla — nechtěla jsem urazit tu ženu, která je ke mně tak milá. Bylo tam málo lidí, ne příliš mnoho výstředních dam.
Ale ani žádný Bastien. Celkem vzato je hrozně protivné, že se o ní mluví špatně a že je trapné se u ní ukazovat. Ale jednou... abych nevypadala, že jimi pohrdám...
Pokud jde o večeře, kde budou jen malíři, tam půjdu rozhodně.
Přesto je to zvláštní: Zillhardt má uznání, a mně to připadá jako nic.

Poznámky

Pozn. překl.: Slovní hříčka se jménem Aurore: „aurore“ znamená svítání, úsvit — „une aurore bien avancée“, úsvit už hodně pokročilý, naznačuje, že už dávno není mladá. ↩