Neděle 14. května 1882

No a co? No vůbec nic! Copak já vím? A i tak? A co ostatní? A dál? A byty? Dům? Stavět? A peníze? A teta, která tam nechce jet, aby všechno zařídila. A říká se, že mě rozmazlují!! Nic člověka nerozzuří tak jako vidět, že se snadné, možné a užitečné věci nedělají — a proč? Ó! ty měkké povahy! A teď, aby mi zabránily něco říct, lžou, vymýšlejí si, aby získaly čtrnáct dní. K čemu, proč? Když přece samy chtějí stejně jako já, aby se všechno zařídilo! Ach! je to k pláči. Chápete, kdyby to byly hmotné nemožnosti, vážné překážky, kdybych byla bláznivá a náladová. Ale ne — a je také zbytečné naléhat, nikdo neuvěří, že existují tak protivné bytosti, a každý si zaručeně bude myslet, že jsem bláznivá já; přirozeně, protože k vysvětlení mých nářků by si člověk musel udělat představu o netečnosti, měkkosti a hlouposti mé rodiny.
A všechno okořeněné slovanskou lstivostí a obratností! Ó! ty bytosti!