Úterý 9. května 1882

Tony a Julian u nás večeří. Obléknu si fantastickou toaletu a večer se protáhne do půl druhé. Julian je po šampaňském velmi zábavný a Tony velmi milý, velmi střídmý, velmi klidný, s tou svou krásnou unavenou tváří. [Přeškrtnuto: melancholický výraz]. Člověk má chuť uklidnit tu duši, která vypadá napjatě a melancholicky; všechno v polotónech; nedovedu si toho profesora představit zachváceného nějakým vyhroceným citem; je logický, je klidný, a kdyby šlo o věci srdce, vyložil by vám jejich původ a příčinu rozvážně, jako když vysvětluje valéry obrazu. Celkem vzato, a abychom to shrnuli, jak říká on, je okouzlující... snad mu jaksi a do jisté míry chybí to, co bychom se nebáli nazvat jistou živostí toho, co se rozumí slovem duchaplnost, ale...
Jenže mění názory: v létě mi říkal o obrazu od Breslau samé dobré věci, a teď je to průměrné a ona navíc puká pýchou atd. atd. Nic to nemění na tom, že dnes večer je milý; víte, trvá to několik hodin. I Carolus mě vždycky nechá trošku okouzlenou, když ho potkám — ne, tenhle dobrák Tony; zasmějeme se tomu s Julianem.
A ten úbor!... Šaty z orientálního mušelínu ve stylu empíru, dlouhá vlečka, turecká kazaka z bílého sukna vyšívaná zlatem a podšitá bledě modrou. A k tomu bělost krku... a zlaté a růžové pantoflíčky.
Pronásleduje mě ten Sargentův portrét mladé dívky; je rozkošný, je to skvostné dílo, které by člověk s chutí umístil do muzea mezi van Dycky a Velázquezy.

Poznámky

Pozn. překl.: „Genre empire“ — ve stylu prvního císařství (napoleonské doby): vysoký pas, splývavé řasení.
Pozn. překl.: „Casaque turque“ — volný svrchní kabátek exotického střihu.