Neděle 7. května 1882

Včera dost návštěv, z nových pan Rehmann a kníže Guido Pignatelli z Neapole. Vídala jsem ho s otcem každý den na Chiaji, bez knírů a s jedním abbém. Starší má prý tři sta tisíc franků renty a mladší, Guido, pět set tisíc, protože zdědil po vévodovi z Monteleone. Nesrovnatelná Aurora, planá růže, jarní zjevení atd. atd.! Vulgo slečna Trubecká, kterou Étincelle oslavuje tak vytrvalou reklamou, si nevzala Pomara; je ošklivá, ale milá, a její máma, výstřední Lise, honí partie pro tuhle nejméně čtyřiadvacetiletou Auroru. Ale nevím, proč vám o tom vlastně vyprávím... Byly tu paní Gaviniová, Odette, Engelhardtová; pánové Engelhardt de la Tour, Pignatelli, Rehmann, Bojidar, Alexis, malý Faure, Filippini... kdo ještě? A dnes večer mě Gaviniovi berou do cirkusu. Nová toaleta z šedého kašmíru, vzadu sklad zachycený sponou z rýnských kamínků, jak se to dělává u kalhot. Vpředu halena bez švů, ale přiléhající díky druhé sponě, která stahuje sklady dolů k pasu; ta spona je na špendlík a připíná se přímo ke korzetu, takže se všechny ty sklady nehnou z místa a pas je velmi štíhlý, i když bez opasku. To jsou moje vlastní vynálezy, kvůli nimž se mé šaty kopírují, ale ostatní to nosit nedokážou.
— Slečna k vám zajde kolem páté hodiny, objednají si u nás tucet takových šatů... Jenže... Vždyť takový šik jako slečna nemá nikdo.
Jenže já počkám, než k nim zase zajdu: jinak budou mít všechny ty ženy, které utratí padesát nebo šedesát tisíc franků ročně, i kokoty tytéž šaty. Já neutrácím moc, snad osm tisíc franků ročně, u Douceta ne víc.
Ale mluvila jsem o cirkusu — ano, mám i šedý klobouk, rozkošně distinguovaný. Potom jdeme k Imodovi na zmrzlinu, Géry je s námi, pak hraběnka Walewská, žena bývalého ministra, která si vzala malého Alessandra. Jí je šedesát a jemu třicet dva... Když už je řeč o dobře sladěných dvojicích, je tu i paní de Marcilly s Janvierem... Protože Adeline říkala, že vypadá jako stará zřícenina, jmenovala jsem Janviera jejím konzervátorem. Ostatně s Adelinou se člověk občas zasměje; nesnesitelný je starý Gavini.
Ó! včera v cirkuse to ještě nic nebylo, ale teď zase jdeme na výstavu Courbeta a potom do Bois! Na výstavě zůstávám dvě minuty, protože ten hrozný Korsičan mě mučil svými nabubřelými a hloupými poznámkami o obrazech — a pak do Bois! Ne, opravdu jsem k politování — já, bytost citlivá na všecky tyhle trampoty. Ten člověk, který do mě pokaždé strkal loktem, aby pronesl hloupou poznámku o kolemjdoucích — a mámina konverzace! Nejdřív to bylo o tom, že Napoleon III. udělal mnoho pro zkrášlení Paříže, a protože kolem jezdily kočáry, mnoho kočárů s mnoha dětmi, některé z nich shledala hezkými a dodala, že tyhle děti jsou hezké, protože, víte, jsou děti, které hezké nejsou, ale tyhle děti jsou hezké děti. A v uších mi ještě zněl Gavini, který před Courbety prohlašoval, že to není nijak nešikovné!

Poznámky

Pozn. překl.: Chiaja (Chiaia) — módní nábřežní promenáda v Neapoli.
Pozn. překl.: Vulgo (lat.) — obecně řečeno, jak se běžně říká.
Pozn. překl.: Étincelle („Jiskra“) — pseudonym pařížské společenské kronikářky, autorky rubriky Zápisník jednoho světáka ve Figaru.
Pozn. překl.: „Cailloux du Rhin“ — doslova „rýnské kamínky“: broušené skleněné imitace drahokamů (štras), oblíbená dobová bižuterie.
Pozn. překl.: Kokoty (cocottes) — kurtizány a vydržované ženy pařížského polosvěta.
Pozn. překl.: Slovní hříčka: „conservateur“ znamená kurátora (správce muzejních sbírek) i toho, kdo něco uchovává, konzervuje — Janvier jako správce chátrající památky, jíž je paní de Marcilly.
Pozn. překl.: Gavini — Korsičan Denis Gavini, Adelinin manžel; Marie mu říká „starý Gavini“ (le père Gavini).
Pozn. překl.: Gaviniho výrok „ce n'était pas empoté“ („není to nešikovné“) je jeho pokus o znalecký kompliment — neobratně užitý malířský žargon.