❦
Úterý 18. dubna 1882
Falešný odjezd: měly jsme odjet a den předtím jsme byly v Monaku, a jelikož se máma a teta stýkají s Hamsleyovou, pozdravila jsem ji i já; ona a Etienne nastoupili do našeho oddílu, byla jsem velmi otrávená, ale udělat scénu... Neboť by to znamenalo udělat scénu a veřejně odsoudit mámino chování... A pak jsem se dokonce snažila být milá, aniž se mi to podařilo, tak falešné a smutné mi připadalo postavení té ženy. A dnes večer přišla na nádraží rozloučit se s námi jako Etienne, opravdu asi nechápe, co dělá. Přivedl ji Etienne, povzbuzen mým včerejším chováním. Bože, jak je tohle všechno smutné, a jak máma a teta... Pokaždé, když vystrčím nos od palety, vrhne se na mě spousta otravných věcí a ty dámy, navyklé takovým nehoráznostem, se urážejí, že s nimi mluvím tvrdě... Opravdu je to nesnesitelné, jezdí do Monaka každý den, jsou tam lidé, které by člověk sotva měl pozdravit; ale když se člověk vídá každý den, hraje u téhož stolu... Člověk ztratí veškerý smysl pro míru... A lidé, kteří si pamatují, že viděli ty dámy s tím hnusným bratrem a jak mluví s jeho milenkou, a pak všechny ty pomluvy, jež nás přiměly odjet, a teď... Máma a teta, jejichž chování je bezúhonné, se snižují na úroveň bůhvíkoho, a když kvůli tomu křičím, je to neúcta k nim.Mardi 18 avril 1882
To jsou mé černé zármutky, zármutky špinavé až k pláči; na ty dámy se tu hledělo velmi špatně, v té hnusné nicejské společnosti se proti nim zvedly takové pomluvy, že to nešlo snést. Teď je to zapomenuto, ví se, že jsme v Paříži celkem dobře — a přijet se znovu vyválet v tom blátě! Etienne a ta žena jsou jednou z tisíce nepřístojností... A hlavně mě pobuřuje ten nedost uctivý tón, jímž se s nimi mluví, a máma si ničeho nevšímá a marnotratně rozdává své neměnné přátelství, úsměvy, laskavosti, půvabnůstky...
Ce sont mes noirs chagrins, des chagrins sales à pleurer, ces dames ont été très mal vues ici, il s’était élevé contre elles de telles rumeurs dans cette ignoble société niçoise qu’on ne pouvait y assister. Mainteant c’est oublié, on sait que nous sommes à Paris à peu près bien et venir se retremper dans cette boue ! Etienne et cette femme sont une des mille irrégularités... Et surtout ce qui me révolte c’est le ton pas assez respectueux dont on leur parle et maman ne s’aperçoit de rien et prodigue ses inaltérables amitiés, sourires, amabilités, gracieusestés...
A když to řeknu, stěžují si, že dělám scény nebo že je to má potřeba zuřit a otravovat všechny kolem... Inu... Opustily jsme Mise-Brun a noc trávíme v naší vile, což mě rmoutí. Ten nepořádek, ta roztroušená sídla...
Et lorsque je le dis on se plaint que je fais des scènes ou que c’est un besoin que j’ai de rager et de tracasser tout le monde... Enfin... Nous avons quitté Misé-Brun et nous passons la nuit à notre villa, ce qui me rend triste. Ce désordre, ces domiciles éparpillés...
Zkrátka mě pořád klamou, měla jsem tu hloupost rozzlobit se kvůli několika nezaplaceným účtům a podobně, a teď přede mnou všechno tají, dál jednají jako Bulhaři, Asiaté a lžou mi na každém kroku.
Enfin on me trompe toujours, j’ai eu la bêtise de me fâcher pour plusieurs notes pas payées ou autres et maintenant on me cache tout, on continue à agir comme des Bulgares, des Asiatiques et on me ment à chaque pas.
Aby nerozhněvali Marii, aby měli klid, lžou ve všem, slibují, tvrdí, že je to hotové; pravdu se nakonec dozvím, ale teprve po tisíci netrpělivostech, čekáních, tahanicích.
Pour ne pas fâcher Marie, pour avoir la paix, on ment dans tout, on promet, on dit que c’est fait; je finis bien par savoir la vérité seulement après mille impatiences, des attentes, des tiraillements.
Jaká hrozná metoda. Je tak prosté říct, co je, a skrývat se přede mnou, bát se mých výčitek; není snazší vyhnout se jim tím, že člověk jedná rozumně?
Quel horrible systeme. C’est si simple de dire ce qui est et se cacher de moi, craindre mes reproches; n’est-ce pas plus simple de les eviter en agissant raisonnablement.
Ti, kdo mě znají málo a kdo slyší mluvit mé blízké, mě nazývají bláznivou...
Ceux qui me connaissent peu et qui entendent parler les miens me traitent de folle...
Žel, člověk se jí chvílemi stává, přísahám vám, před tou netečností, té hloupé zatvrzelosti.
Hélas on le devient par moments je vous jure devant cette inertie, ce parti-pris bête.
Ach!... Raději o tom nemluvím... Je to k smrti smutné... A ta vila, černé cypřiše, zpěv žab v bazénku, moře. A na druhé straně zámek; eukalyptus za šest let vyrostl a věž už není vidět – snad už ani neuslyším hodiny... a zámek koupil hrabě d’Aspremont... A ten modrý pokoj, vyklizený ve prospěch pařížského salonku; zbyly jen závěsy.
Ah !... j’aime mieux ne pas en parler... C’est d’une tristesse mortelle... Et cette villa, les cyprès noirs, le chant des grenouilles dans le bassin, la mer. Et de l’autre côté le château; l’eucalyptus a poussé depuis six ans et l’on ne voit plus la tour-Je n’entendrai même peut-être plus l’horloge... et le château a été acheté par le comte d’Aspremont... Et cette chambre bleue démeublée au profit du petit salon de Paris; il ne reste que les tentures.
Ach, jak mi ti lidé kazí život, a přece nemohu bez hrůzy pomyslet na možnost jejich smrti. A peněžní záležitosti, ráda bych všechno, všechno urovnala — a jak... ne, musím se pokusit už vůbec nehubovat... Zkusila jsem to a stejně se vždycky našly lži „pro dobro věci“, aby získaly čas; aby se vyhnuly pětiminutové nepříjemnosti, nadělají si deset pětiměsíčních... Bože můj, jak by byl život i se všemi svými žaly krásný, zbaven těch nepatrných malicherností.
Ah ! que ces gens-là me gâtent ma vie et pourtant je ne puis sans effroi penser à la possibilité de leur mort. Et les affaires d’argent, je voudrais tout, tout arranger--- et comment... non, il faut essayer de ne plus gronder du tout... J’ai essayé et il y a toujours eu quand même des mensonges « pour le mieux », pour gagner du temps, pour éviter un ennui de cinq minutes on s’en crée dix de cinq mois... Mon Dieu qu’avec tous ses chagrins la vie serait belle, dégagée de ces misères infimes.
Například bylo třeba navštívit architekta kvůli nezbytným opravám. Ale jistě; navštívíme ho, ano, ale „dnes večer si zajeďme na chvilku do Monaka, poslední večer“.
Ainsi il fallait voir l’architecte pour des réparations indispensables. Ah bien oui; on le verra oui, mais « ce soir allons un peu à Monaco, le derner soir ».
A sbohem všemu. A k tomu to hluboké, neměnné přesvědčení, že jsem nemocné nemluvně a že je přede mnou třeba všechno tajit, abych nedělala scény.
Et adieu tout. Et avec cela la conviction profonde, inaltérable que je suis un bébé malade et qu’il faut me tout cacher pour que je ne fasse pas d’histoires.
Bože, jak by byl život krásný bez těch malicherností. Neboť všechno je snesitelné kromě těch plochých nízkostí. Odloučení, úmrtí, zhrzené lásky, to vše je v řádu věcí, ale to vše je velké, přijatelné. Proradnost, faleš, zbabělost, všechno, ale ne ty domácí otravnosti, ne to hloupé, zatvrzelé, bezhlavé okolí, které na vás hledí jako na nemocné a rozmarné dítě, byť občas připustí, „že má pravdu“, je jediná rozumná, je třeba ji poslouchat... a pak to začne nanovo.
Dieu que la vie serait belle sans ces misères. Car tout est supportable sauf ces bassesses plates. Séparations, morts, amours contrariés, tout cela est dans l’ordre, mais tout cela est grand, acceptable. Perfidie, fausseté, lâcheté tout, mais pas ces embêtements domestiques, pas cet entourage sot, obstiné, sans cervelle qui vous regarde comme un enfant malade et capricieux, tout en convenant parfois « qu’elle a raison », elle est la seule sage, il faut l’écouter... puis ça recommence.
Zase ten odjezd: bylo třeba zarezervovat lůžkový vůz, ale nechali věci být a přitom říkali, ano, je třeba ho zarezervovat, a pak ve chvíli odjezdu je příliš pozdě, a když vidí, jak zuřím, že mám jet v obyčejném oddíle, navrhnou zůstat do zítřejšího poledne. Etienne přizvukuje, jistěže, zůstaňme ještě den. Vždyť proč odjíždět. Jsme tady, zůstaňme tady; kdybych nic neřekla, zůstali bychom tady rok, dva, v té vyklizené vile, aniž bychom viděli živáčka, já úplně sama, ony v Monaku. Říkám vám, že je to děsivé, a můj temperament civilizované Evropanky se každou chvíli bouří proti té slovanské bezstarostnosti... Už jen znovu si přečíst, co tu píšu, je k vzteku; jen si představte, jaká muka žít s tím vším. Ó ta slovanská povaha... bezstarostnost, dobromyslnost, sdílnost s každým, kdo se namane, a zároveň trochu falše ve všem. A co se týče toho, čemu se tady ve Francii říká čest, povinnost, společnost... toho se tady nedohledáš. A lháři jsou ti Slované a chvástalové a otrapové a zároveň netečni, paličatí, hašteřiví a ne vždy stateční... Stateční z chvástání, ale opravdu stateční tak, jak se to chápe ve Francii. Ne. Dina mě přichází vyrušit, přináší mi listy papíru s verši na dané rýmy ode mě a od Záhadného Emila, objevila to ve skříni, a krabičky bonbonů z Říma...
Ce depart encore, il fallait retenir un sleeping mais on a laisse aller les choses tout en disant, oui il faut le retenir, puis au moment de partir c’est trop tard, me voyant furieuse de voyager dans un compartiment ordinaire, on propose de rester jusqu’a demain midi. Etienne appuie, sans doute restons encore un jour. Car enfin pourquoi faire partir. On est ici, restons ici; si je ne disais rien on resterait la un an, deux ans, dans cette villa demeublee, sans voir un chat, moi toute seule, elles a Monaco. Je vous dis que c’est effroyable et mon temperament d’Europeenne civilisee se revolte a tout instant devant cette insouciance slave... Rien que de relire ce que j’ecris ici est agacant; imagi-nez-donc quel supplice de vivre avec tout cela. O le caractere slave... insouciance, bonhomie, expansion avec le premier venu et en meme temps un peu de faussete dans tout. Quant a ce qu’on appelle ici en France, honneur, devoir, societe... va te fouiller. Et menteurs ces slaves et vantards et tracassiers et inertes en meme temps, entetes, querelleurs et pas toujours braves... Braves par forfanterie, mais reellement braves comme on l’entend en France. Non. Dina vient m’interrompre, elle m’apporte des feuilles de papier avec des bouts rimes de moi et du Suprenant Emile, elle a decouvert cela dans une armoire et des bonbonnieres de Rome...