Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 11. dubna 1882

Zdála se mi moje florentská matka v slzách — a já ji utěšovala.
Tatínek konečně odjel — šly jsme ho všechny doprovodit až do Monaka — vracíme se vozem po nové cestě. Nebyl vlak — a nechtěla jsem vstoupit do sálu a vidět Lardereie.
Cestujíc paní Hélène se mě ptá na zprávy o Antonellim — a rozhořčena jejím lstivým výrazem — dala jsem se do křiku, že nikdy, nikdy, nikdy se mi ta bytost nelíbila. A je to pravda — Bože můj — je to pravda. Naopak vyprávím o Lardereim — trvá to víc než hodinu…
A teď — když uplynulo pět let — co mohlo být zraňující, smazalo se časem… Pět let — pět let! Nuže — ujišťuji vás, že je to voňavá a zábavná vzpomínka — a že květiny, bonboniéry a serenády Neapole mají cenu čtyř let malování a politiky…
A má milá florentská rodina. Mohu se mrzet kvůli šílenství toho ztráceného muže — víc než z poloviny poblázněného — když jeho půvabná, elegantní a sympatická rodina byla tak rozkošná! Inu — byli by tak šťastni, kdyby toho hrozného a nepříjemného Alexandera zaopatřili.
Marcuard řekl, že jeho matka byla tak šťastná, věříc, že se dvoří mladé dívce…
Nelituji ničeho — ničeho — ničeho. Kdybych se byla vdala, bylo by to bývalo hrozné.
Jenomže hle projekt — jet do Jeruzaléma udělat obraz, jenž mi drží hlavu — a vrátit se do Neapole kolem Karnevalu — a tři týdny se kochat balkony, promenádami, kytarami… Ó Itálie — ó Neapole — ó květiny! Ó pohledy — ó klíčové dírky! Ó Larderei — ó vše!
A najdu jiného — a dokonce dva — a možná i téhož — hotel du Louvre — pruský princ — Doenhoff — kočí Charles — ó Chiaia — ó Opera! Ó voňavé večery — ó zvuky vln splývající se zvukem mandolín — zachraptělé hlasy pouličních zpěváků — nebeské melodie — noční ticho — poezie — sen — štěstí — láska — nebe. A daleko od Poslanecké sněmovny — bulvárů — a malování. Ó mládí — ó živote!

Poznámky

Pozn. překl.: „ma mère florentine" — Lardereiova matka, s níž Marie byla za pobytu ve Florencii v blízkém vztahu; nazývá ji s náklonností „florentskou matkou". ↩