Sobota 18. března 1882

Začínala jsem znovu třikrát — ale je to po všem — to se nenajde. A tak jdu na odpolední taneční zábavu, kterou pořádá admirál Krantz na palubě Colbertu ve Villefranche¹ — Lahirle, přítel ze Gaviniových, poslal pozvání… Chtěla jsem se pomstít za večer Fausta, kde jsem byla tak ošklivá — a pak nevím jaký vtip si vedu od dvou dní [Slova začerněna: chci se ukázat] s Pomarem — nevidím dobře, co na tom je zábavného, ale bavím se tím vyprávět to od rána do večera. Pomar — to je vévoda z Pomaru, Španěl z kolonií, za nímž všechny dívky běhají, protože má 600 000 franků renty. Jeho matka se znovu provdala za lorda Caithnesse a byla vyhozena ze salonů Londýna kvůli knize, v níž špatně nakládala s anglickou společností. To je důvod, který udávají jejich přátelé. Nyní — jelikož je Pomar synem velmi oddaným a jelikož dosud neudělal štěstí žádné dívce plnoleté ani nezletilé — ach, říkají, že není synem své matky a že mu lady Caithness nedovoluje se oženit. Co je jasné — je velmi bohatý a velmi hezký chlapec. Setkali jsme se v Monaku za Faurových dní a jeden večer v Comédie-Française před několika dny — podíval se na mě — shledala jsem ho hezkým — aniž jsem věděla, že to je ten ženich se šesti sty tisíci renty — a hle, jedu tedy do Villefranche a ohluchuju Bojidara a celou rodinu nadcházející svatbou s Pomarem. Máma, teta, tatínek, Bojidar, Savin a já — v šatech z hedvábného mušelínu celých řaseného velmi jemně — živůtek z moaré ve venkovském stylu — krajky — manžety a šněrovačka řasené — malý klobouček — italská sláma s bílými pery a bílou stuhou. Černé střevíce. Jsem velmi hezká — a Pomar se na mě dívá — a mé srdce bije, jako by to bylo pravda. Nejprve jsem měla skutečné vzrušení při pomyšlení, že se ocitnu uprostřed niceské společnosti — a pak vycházím tak málo, že pokaždé je to jako vzrušení z debutu.

Co je nepříjemné — bylo tam tisíc dvě stě lidí — a v tom davu nebylo možné se najít — a nikoho jsem neznala — a Pomar mi nebyl představen.