❦
Středa 15. března 1882
Hrozné na tom je, že ten strach, který postihl celý dům, mě rozrušil natolik, že jsem musela jít na procházku místo malování — neboť nevíte — už od pondělka před týdnem dělám obraz — rozkošné šestileté dítě, které jsem zachytila, jak nese nákup — a dělám ho tak jak je — a pózuje dobře — a šlo to výborně — každý den jsem namalovala kus — nikdy nic nešlo tak hladce — z pověrčivosti jsem o tom ani nemluvila — a hle — s jakýmsi soustředěním, jemuž malíři porozumí — začínám hlavu — dávši si bedlivý pozor, abych předchozí večer neponocovala — a dobře odpočatá — a prásk.Mercredi 15 mars 1882 Ce qu’il y a d’horrible c’est que cette frayeur que tout le monde a eu à la maison m’a troublée au point que j’ai dû aller me promener au lieu de peindre, car vous ne savez pas depuis lundi il y a huit jours je fais un tableau, une enfant de six ans adorable que j’ai attrapée portant des provisions et que je fais telle quelle et qui pose bien et que cela allait tout à fait bien, chaque jour un morceau était peint, jamais rien n’a si bien marché, je n’en parlais même pas par superstition et voilà que avec un recueillement que les artistes comprendront, je commence la tête, ayant eu bien soin de n’avoir pas la veille, bien reposée et crac.
Musela jsem jít do města, abych se dala dohromady. Ničema — šel za starým knížetem Karageorgevitchem žádat dvacet franků a vyprávět, že jsme ho chtěli pohřbít zaživa a že ho ničíme. Jaká mrzká hanebnost. Ale to moje hlava, ta na tom prodělala…
J’au du aller en ville pour me remettre. Canaille d’homme, il est alle chez le vieux prince Karageorgevitch lui demander vingt francs et raconter que nous aurions voulu l’enterrer vivant et qu’on le ruine. Quelle sinistre infamie. Mais c’est ma tête qui en a souffert...