Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 11. března 1882

Paul a jeho žena odjeli — šli jsme všichni až do Monaka — Savin také — stal se rodinou — ostatně je to synovec pana Meineuxe, švagra tatínka. Ubohý Paul — kdybych aspoň věděla, že je spokojený se svým osudem…
Není to hezká — to jest, z profilu a mlčíc je velmi hezká — ale jinak… nikdy jsem neviděla mladou ženu tak málo dbající o svůj zjev — vždy rozcuchaná s černými tuhými prameny na čele, velmi často černé nehty, roztrhané a špinavé krajky, skvrny od svíčky — a dokonce i šaty… Zkrátka je špinavá — stále naříká — a k tomu pevné přesvědčení, že je krásná, elegantní a půvabná a že Poltava je nejelegantnější místo na světě. [To je opět ta žalostná provinciálka] — raději bych ji viděla ještě hloupější — ale méně sebejistou — a toužící přivlastnit si dobré způsoby, jichž kolem sebe vidí — ale vůbec ne.
Jsou to především ty věčné vzdychy — kdyby aspoň bylo proč vzdychat — ale všichni jsou k ní doslova dokonalí — v rodině, do níž vstoupila silou, je každý tak milý, jak jen může být — má manžela, o němž říká, že ho miluje — dítě — jmění… a přesto vzdychy… V poslední době to byla netrpělivost znovu spatřit miminko, které opustili ve věku šesti týdnů, aby jeli cestovat. A v Gavronzi — proč ta smutná nálada? Ale protože jsem už neviděla svého otce, svou sestru… Nyní vidím, co si mám myslet o vymyšlených citech k tatínkovi…
Koneckonců je to typ politováníhodný, ale hodná žena… Ano, je velmi hodná — to jest — trpělivá a mírná — a… znovu ve čtvrtém měsíci — a miminku je teprve pět — to je spěch.