Úterý 7. února 1882

Jsem vyřízena. Wolff věnuje slečně Breslau dvacet či tak řádků těch nejlichotivějších… Ostatně to není moje vina. Člověk jedná podle toho, jaké má nadání.
Ale jsem z toho jako podťatá… Je to tak, že cítím svou neschopnost do té míry, že bych se jí chtěla navždy vzdát. Julian by řekl, že bych dokázala totéž, kdybych chtěla. Chtít! Ale aby člověk mohl chtít, musí ještě moci. Ti, kdo uspějí skrze chci, jsou nevědomky neseni tajnými silami, jichž se mi nedostává. A přitom jsou chvíle, kdy mám nejen víru v přicházející talent — ale cítím posvátný oheň génia!! Ó žalosti.
Alespoň tady to není ničí vina — je to méně k zuřivosti. Nic hroznějšího než si říci: bez toho nebo onoho bych to snad měla.
Věřím, že dělám vše co mohu — a k ničemu nedocházím.
A horečka opět od dvou dnů — ruce a nohy jako zlomené. A výzor skvělý — tloustnu.
Ó Bože, dopřejte mi mýlit se — a ať vědomí mé průměrnosti není než nespravedlností!