Pátek 13. ledna 1882

Nejsem příliš spokojena, ačkoli vše proběhlo podle předpokladů. Přála jsem si výběrnější společnost — přála jsem si, aby to bylo něco víc než hezký večírek pořádaný poctivými Rusy, kteří sotva znali polovinu svých hostů. Odtud jistá stísněnost — příště to bude lepší… A já jsem si přála našeho velvyslance, [Slova začerněna: a vše co je] vznešeného a velkého…
Místo toho… Oba Coquelini byli skvělí a salon poskytoval rozkošný pohled — spousta hezkých žen, předně okouzlující trio: paní de Reverseaux, dcera Janvier de la Motte, Thouvenel a de Jolly. Hraběnka Kessler — téměř všechny ostatně hezké… A celkově — jak říká Tony, který nedorazil stejně jako Julian — slušné hosty. Stará paní Gavini byla nadšena: pozvala své přátele a nakonec tančila — čestné slovo! — ba i valčíkovala s hrabětem Platerem.
Pan Gavini nás pronásledoval — Gabriela i mne — a vsadím se, že věří, že by to mohlo dopadnout, a poradí starému pánu Gérym, aby ho k tomu pobídl. Starý pán Géry mě zbožňuje; co se týče syna, skoro jsme se nerozcházeli — právě jen dost, aby to bylo slušné. Nejprve byla večeře. Hrabě Jurowski, švagr nevinné Isabelle, Gavinovi, Gérysovi, Morgan, Saint Amand, princezna a Bojidar. Celkem šestnáct osob.
S Coqueliny jsme byli velmi laskavi — nebudou si stěžovat na naši měšťáckost. Podala jsem rámě staršímu, aby mě odvedl k bufetu — jsme přece umělci, ne?
[Slova začerněna: jen při kotilionu] — vedení kotilionu zvládli tak hloupě!
Dina, Paul, nevím kdo a co — nikdo nevěděl, kdo povede. Bojidar odešel nespokojen. Nastal okamžik zmatku, jenž na mě vrhl velmi nepříjemný chlad, a šla jsem si sednout s Gabrielem na divan v ateliéru, dále okrášleném španělskými látkami a osvětleném růžovými svíčkami a lampou, jež tu vrhala rozkošné šero. Ten ohavný Gavini za námi přišel i tam — vím dobře, že bude přesvědčen, že Gabriel je můj vyvolený. Já se zabývám Coquelinem a myslím, že se mi daří navázat jistý sympatický proud.
Ah! A pak jako umělkyně — bratr Bastienův byl opět nepřítomen. Bratr je přece jen něco — a ve čtvrtek jedeme za tím pravým s paní Cartwrightovou a Georgesem Bertrandem… Loni namaloval obdivuhodný, dojemný obraz nazvaný „Prapor". Ocenila jsem ho ve své kronice a on mi poslal několik velmi laskavých slov. Zaslala jsem mu pozvání „od P. Orella". Pollack mě s ním seznámí. Je to zábavné — zahrnuje mě velkými komplimenty, neboť ačkoli jsem je skrývala, Dina ukázala jisté studie komu náleží. Carrier-Belleuse se přede mnou rozplýval — ke konci večera, když se na mě díval, byl celý změklý a sentimentální, a naléhal na krutost hesla Gloriae Cupiditas.
To je chlapec schopný velice se zamilovat — možná se již zamiloval — ale to přejde; dobře vidí, že tu je Gloriae Cupiditas a nic jiného.
Ve tři hodiny jsme večeřeli — Gabriel po mé pravici, Wodzinski, Villevieille. Zbývalo ještě skoro šedesát hostů. Nini byla rozkošná, hezká, s nádhernými rameny a krásnou róbou — stejně jako Dina, máma a teta.
Měla jsem na sobě šaty ušité Doucetem a mnou společně — téměř věrnou reprodukcí Greuzeovy Rozbitého džbánu. Vlasy rozcuchané, stočené do malého drdolu dost vysoko na šíji. Velký pruh bengálských růží ztrácejících se v sukni, jak opadávají lístky. Sukně zcela nařasená a krátká z hedvábného mušelínu. Živůtek z nádherného saténu, šněrovaný vpředu, velmi volný, tvořící záhyby na pase, bez špičky, fichu uvázané napříč. Druhá sukně z mušelínu podšitého saténem, vpředu otevřená a přehnutá v obrubách tvořících boky, jeden z nich plný růží — tato druhá sukně tvořila malou vlečku [Slova začerněna: vyšívanou] zevnitř růžemi. Měla jsem rozkošný výraz — a ten odporný pod-Potain se procházel jako stín a chytával mě, abych netancovala.
Ke konci večera jsem zamilovaná do Gabriela. On, Melissano, Alexis a další zůstávají až do pěti hodin. Usínám s živou myšlenkou na tento dvouletý flirt — vídáme se sotva dvakrát ročně — a dnešní večer po večeři a možná i před tím, během [Slova začerněna: pak předtím] kotilionu… nevím co… Jako při průjezdu Berlínem — pravé dívčí myšlenky… vrhnout se mu do náručí… to jest vdát se… nevidíc v tom nic než svobodu odjet spolu kamkoliv. To si dovedete představit. Dvacetkrát jsme si žertem vyznávali lásku — a dnes večer mu říkám, co si o něm myslím: dokonalý, dobře vychovaný, rozkošný, malý diplomat — ale nulový, prázdný, dutý, nic tam. Stále se smějíc. A přece touha odejít s ním — všechny ohledy [Slova začerněna: na jmění, na dům] zmizely před tímto dětským rozmarem.
Jenže takové věci u mne netrvají — dnes ráno [Slova začerněna: to se zdá] vzdálené a hloupé, ba nepříjemné… Přitom včera, na okamžik, oba vážně — vzal mou ruku a políbil ji upřímným gestem… A při rozkošném světle ateliéru: moje ruka byla holá; měla jsem chvíli dívčího rozrušení, jež [Slova začerněna: muselo dát] dětský nádech proudu mých obvyklých rozhovorů s tímto archandělem sedmadvaceti let — jako v Pailleronově „Světě, kde se nudí", [Slova začerněna: nečitelné] jako blázen [Slovo začerněno: vidět se] malou holkou po slovech Royera, Arthura — přesně už nevím.
Máma je vždy tak nešikovná — šla k Saint Amandovi, aby ho pověřila rozdáváním pozvánek svým přátelům… To se dělá, ale ne takto… Je tolik věcí, jež mě urážejí — zůstala jsem zamračená tři dny.
Mladší Coquelin přišel pro svůj rukopis. Je neodolatelně komický.
Melissano na večeři.

Poznámky

Pozn. překl.: „P. Orell" je pseudonym, pod nímž Marie publikovala své umělecké kroniky v tisku.
Pozn. překl.: Jean-Baptiste Greuze (1725–1805), francouzský malíř; jeho obraz „La Cruche cassée" (Rozbitý džbán, 1771, Louvre) zobrazuje mladou dívku s rozbitým džbánem — alegorii ztracené nevinnosti.
Pozn. překl.: Fichu — trojúhelníkový šátek přikrývající výstřih, módní doplněk 18.–19. století.
Pozn. překl.: „Le Monde où l'on s'ennuie" — komedie Édouarda Paillerona (1838–1899), premiéra v Comédie-Française 1881; satirizuje pařížskou salonní společnost a intelektuální pózy.