Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 10. prosince 1881

Neděle 11. prosince 1881

Je mi lépe, téměř žádná horečka. Julian přišel dnes večer. Je opravdu hodný a navíc velmi zábavný. Máme ten strašný projekt, jak víte… Ale všemu tomu příliš nevěřím, ačkoli by to bylo dobré pro Dinu, která se se svými stem tisíci nebo sto padesáti tisíci franků věna v Francii neprovdá. Ale ta hrůzná Amélie — kdyby to záviselo na mě, váhala bych: na jedné straně udělat nešťastnou ženu, ale na druhé obdařit Juliana tou kostrou, těma nohama na sedmimílové boty… Rostou jí na prsou černé chloupky jako muži. A přesto — obdivujte mou spravedlnost a mé srdce — myslím, že bych opustila Dinu, která je rozkošná, ale které to v podstatě je jedno, abych chránila tuto lásku tak španělskou jako vášnivou a
nešťastnou. Chcete, abych vám to řekla — hovořím, nemám pravdu? A co vám o tom říkám — říkám to jako analytička, jako badatelka v oblasti lidských dokumentů — když se ocitnu mezi sobě rovnými, nemohu se zdržet, abych je neprohlédla, jak mi to jen má prozíravost dovolí, a když se má domněnka potvrdí — což se stává často — nejsem dost důsledná. To vám oznamuji proto, abych sdělila, že kdybych chtěla, svrhla bych milého pana Juliana k mým nohám jediným gestem, jediným pohledem. Vskutku se vždy chápeme méně než napůl slovy, a věřím, že ten téměř vynikající člověk [Mezi řádky: pozorně četl Balzaca, který v lidech již inteligentních velmi zjemňuje city] oceňuje v nejmenších podrobnostech podivnou povahu vaší chudé nemocné. Lituji, že hypotézu nemohu ověřit — z jeho strany není čeho se obávat: ví, že tam snít nelze, a je to člověk ze železa. Vypravuji vám to bez strachu ze zesměšnění, neboť celkem mi na tom [Slova začerněna: je naprosto jedno, leda] ta drobná lechtivost ješitnosti, jež tyto věci způsobují… To je zábavné, nemyslíte — říkáte si: hle muž, o nějž usiluje tolik žen, a mně by stačilo dát mu jediné znamení… To mě přivádí k tomu, abych vám řekla, že cit, jejž ve mně probudil pohled na Cassagnace ve Sněmovně před dobrým měsícem, se oslabil — to jest, manžel Acardovy dcery (Julie) se vrátil do svého oblaku. Ale přesto čekám okamžik, kdy — jak předpovídal Julian a zejména moje sny — se ocitneme tváří v tvář. Rozumí se, že to budu já, kdo bude ovládat situaci… Ten chlapák má teprve třicet osm let — narozeniny 2. prosince. Záchvat skromnosti! Ubohý člověk na nic nemyslí — jako umělec oceňuje mé umělecké stránky, a to je vše. Přísahám vám, že to je moje upřímná myšlenka.

Poznámky

Pozn. překl.: „père Rodolphe" — Mariino familiární přezdívka pro Juliana. ↩