Středa 7. prosince 1881

Paní Gavinová, její sestřenice a neteř právě odcházejí. Jeden [Slovo začerněno: večer?] strávený v samém středu Korsiky. Dovede si to někdo představit — Berthe se vrací. Po všech svých ztroskotáních. Ne, nechci ji vidět — nikdy mi neudělala nic než zlo, je lhářka, zlá a k tomu ani trochu zábavná. Ale co mě přivádí k šílenství, je má nemoc. Včera onen hrozný pod-Potain, který chodí každý den — velký muž se může obtěžovat jen dvakrát týdně — tedy onen ohavný pod-Potain mi s odtažitým výrazem naznačil, zda se připravuji na cestu. Jejich Jih! Ach! Pouhá ta myšlenka mě uvrhne [Slovo začerněno: vždy] do křečí — večer jsem kvůli tomu nevečeřela a kdyby nebyl přišel Julian, celý večer bych v záchvatu zuřivosti plakala. Nu ne — tím hůř — ale do jejich Jihu nepůjdu. Zemřít tedy — zemřít tady, uprostřed života, v plné životní síle… Můj život tady je hrob, ale nemocná nechci odcházet — a vím, že je to téměř nezbytné, ale to mě trhá, přivádí k zoufalství! Zase ty hotely, zase ty vagony; tady nic nedělám, ale to trvá dvacet dní, měsíc — zatímco tam

člověk neví, kde bude — vyhnanství, daleko od všeho. Ne, ne, ne! Volám ne jako ten, kdo se bojí, že bude donucen ustoupit — kdo tuší, že ustoupí. Ach, to je hrozné. Ach, jak je to smutné — a jak mě Bůh pronásleduje! Zdá se mi, jako by moje nečinnost, toto přerušení práce — zdá se, jako by to zítra všechno znovu zaběhlo; člověk… vždy věří, že zítra toto mučení skončí. Zatímco kdybych… odešla, bylo by to s resignací zemřít hned u prvního milníku na cestě.