Sobota 3. prosince 1881

Včera večer přišel Julian s Tonym. Není to milé — přijít se nudit mou smutnou náladou? Je pravda, že tu byla Dina, veselá, kulatá, rozradovaná a koketní. Ale tito dva muži, nemluvím-li o malování, mě příliš nezajímají. Mám je ráda, to ano — u Tonyho přijdu, ukážu studie a pak se hovoří, a to je rozkošné. Podobně s Julianem — přinesu mu, ne-li obraz, tedy projekt, nápad, probíráme to zevrubně, nejčastěji mě povzbudí, pak se rozhovor rozroste a trvá dvě hodiny. Ale takto — bez malování, bez plánů do budoucna, bez nadějí na pěkné místo na výstavě, bez snů o odměně!… jsem mrtvá. Kdybychom byli s Julianem sami, byl by mi zvedl náladu tím, že by přiložil prst na bolavé místo a mluvil o všech mých žalostech — byla bych si naříkala a plakala. Stejně — chápe dobře vše, čím trpím, a je mu to líto, jsem si jista. A Tony a tyto

studie, které jsme měli udělat!… Ach, jaká to žalost, Bože… [Na okraji: Bojidar přišel dvakrát třikrát, slavný manekýn dál zůstává přítelem.]