Pátek 2. prosince 1881

Prosinec už! Měla bych být v práci, shánět látky, velkou vázu, která stojí v pozadí… Nač ty podrobnosti — jen aby mě rozplakaly. A přitom se cítím o hodně silnější, jím, spím, jsem téměř tak silná jako vždy. Ale je tu ta plicní kongesce dole vlevo. Pravá strana — ta chronická věc — se prý zlepšuje. Ale to mi je jedno — je to ta akutní nemoc, ta léčitelná, která mě uzavírá doma ještě několik týdnů. Je z toho k utopení. Ach, Bůh je tak krutý! [Slovo začerněno: Nikdy] ponižování a rodinné zármutky, ale ty mě tak říkajíc nezasáhly do hloubi duše — a pak obrovské naděje; přijdu o hlas — první osobní útok — pak špatně slyším — konečně si na to zvyknu, smiřuji se s tím, vyrovnávám se s tím. Zůstávám tu do třiadvaceti let, aniž bych cokoliv ze světa zažila, připravena o všechny šance provdat se.