Pondělí 7. listopadu 1881

Šílený dav — sedíme ve třetí řadě, efekt je ztracen, ale hovoříme s Adeline, která říká, že mě považuje

za vlastní dceru — a hlavně a především — na světě je všechno v pořádku, jsem ponořena do okouzlujícího blaha — Paříž, její elegance, mírná teplota, bulváry, hodiny, pneumatická pošta¹... S jakým potěšením to vše znovu vidíte, jak si při tom odpočinete, jak znovu nabýváte sami sebe. Požehnány buďte cesty, které vám dávají tyto sladkosti návratu. A Sněmovna — a předseda Brisson² — a Gambetta,³ prostý poslanec, nepohnutý a nádherný na své lavici. Fyzicky nádherný, vážně — zejména vsedě — a tím hůř pro ty, kdo ho považují za ošklivého. V pozadí předsednictva se nechával jít a jeho trup se rozléval žalostným způsobem — ale vsedě na lavici, se zkříženýma rukama, nepohnutě naslouchaje [Zamazaná slova: bolestným] vládním odpovědím, je skvostný. Hlava ohromné mohutnosti — a jak jsou hezcí muži oškliví vedle té lví hlavy. Nyní... Mám vám říci... Ano, že ano. Zdál se mi mladý a jako by měl ještě dlouho vydržet... Víte, že to je moje starost. [Zamazaná slova: Po] Sněmovně jsme šly na šálek čokolády, koupit knihu, klobouk — sladké pařížské potulky, jež mi po Španělsku připadají božské — a když zůstanu v kočáře sama, zachvátí mě velký strach, že by mě mohlo rušit v práci právě to, kvůli čemu pracovat musím. [Zamazaná slova: Pak tak] hloupě, že ano — ten muž se mi líbí nade všechnu míru — je to, jako by to bylo úplně nové, jako by to netrvalo pět let; neboť mohu počítat od prvního dne. Jenomže se mi zdá, že to teď lépe oceňuji a víc se těším pohledem na tu bytost, o níž říkají, že není krásná...! To jest — Adeline ho považuje za ošklivého, ale ona má ráda typ napomádovaného floutka.⁴ Snad přes rok jsem ho neviděla... Na nehmotnou vášeň... Tou opravdu je. Ale [Zamazaná slova: chvíli poté] v kočáře, [Zamazaná slova: vracejíc se] domů těmi hlučnými a krásnými ulicemi (ó Španělsko!) jsem se dvacetkrát pokřižovala ze strachu, aby mě to nechytilo vážně — na chvíli se mi zdálo, že to musí být opravdové rozrušení... Ať si miluji, je-li tohle milovat — ale chci zůstat v klidu. Proces je u konce, vila má kupce za půl milionu franků, vše se uklidňuje, už se ničeho nebojím — nikdo mi ho nevezme, protože už je ženatý. Nezbývá než pracovat, neboť v tom je všechno... Tato velká bytost se svou kreolskou měkkostí a dětskými ústy pod strašným knírem. Copak vím, je-li distingovaný nebo hezký? Je milovaný, je můj, je jediný, kdo mi je roven,

můj bratr, můj přirozený druh, můj předurčený milenec. Všichni ostatní, i kdybych je zbožňovala, mi budou vždy cizí — a on je maminka, je to moje křeslo, [Zamazaná slova: je to můj] interiér, jsem to já sama. A věřím dokonce, že je to spíše nebeský bratr než muž, kterého miluji. Tužby nevěrohodné... čistoty. Ach! ta hloupá. Ale ne — bylo třeba celé té doby — tehdy [Zamazaná slova: jsem nebyla] stvořena pro to, být jeho ženou — trpěla bych jeho nešťastnou politikou... Všechno je k nejlepšímu. Jakého neštěstí bych se mohla bát? Obrátilo by se štěstí? Zdá se mi, že vstupuji do lepšího života. A to zvíře netuší... A co je horší — mluví o mně jako o ženě, která ho milovala? Všichni říkají, že jsem tuto vášeň pociťovala. Ten hanebný Blanc, Antoine, kapitán fregaty, to říká. Ach! kdybych zjistila, že tato milovaná bytost je měšťák spokojený se svým rodinným životem!... Vím, že podvádí svou vychrtlou kuchařku...¹ Není snad zoufalé najít ho klidného, změšťáčtělého, přízemního — jenž v lásce myslí jen na to, mít hezké milenky skoro ze společnosti, za mírnou cenu, co se citů týče... Zkrátka po pařížsku... To by byl ten nebeský bratr? Kdyby mu někdo řekl, co si o tom myslím, bylo by to pro něj čínština — a čeho se bojím nejvíce, je najít v něm [Zamazané slovo: ten] měšťácký základ, jenž mě uvádí do zoufalství v mé rodině. A co kdyby při našem setkání bezděky rozplácl všechny ty okřídlené fantazie?... A co kdybych se v něm nenalezla celá jako ten první den, kdy jsem ho spatřila — kdy jsem všechno, co říkal, chtěla říci před ním nebo zároveň s ním — kdy shrnoval v přesných slovech všechny mé zmatené myšlenky — a všechno, co říkal, jsem už myslela nebo snila? Co kdyby se stal nezpůsobilým k jakémukoli druhu splynutí... Co kdybych místo druhého sebe sama nalezla cizince. Dobrého pána zaměstnaného tím, aby ho znovu zvolili... Mimochodem — byl zvolen skvěle a bude tak zvolen ještě dvacetkrát — zdá se, že drží svůj kraj jako nikdo. A co kdybych nikoho nenašla? Ať proto, že by se stal příliš obyčejným, nebo proto, že mu na mně nezáleží? Zdá se mi, že chvíle určitě přijde, kdy mě bude milovat do šílenství. A když ne. Nu — když ne — a jsem-li zbabělá a bláznivá, vždy zbude úloha příjemné milenky... A pak — to je nemožné — ztratil-li všechny ušlechtilé city, které si vysním — nu, my ho přimějeme je znovu najít, proměníme ho, jinak to nepůjde... Neboť Julian věří, že ke mně něco pociťoval — nepředstavuje si, že přišel dvacetkrát do

domu jako cizí člověk a že nikdy nebylo řeči o ničem... Julian si ho představoval jako Dona Juana, který by nenechal uniknout žádnou příležitost... [Zamazaná slova: Aniž by bylo] cokoli vážného — myslí si, že to bylo úplně jinak — vysvětluji mu a on nechce pochopit. Prostě jako by... Je sice pravda, že tři dny před svou svatbou věděl — on, Cassagnac — víc, než na čem doopravdy bylo, myslel si, že jsem do něj zblázněná natolik, abych nemyslela ani na ctižádost ani na nic [Škrtnuto: kalkulovat] — a nevěří, že jsem spokojená s tím, že jsem si ho nevzala, přestože ho shledávám... velmi dobrým. Ale nejde přece o mě — jde o něj. Co kdyby mě nemiloval? Julian si představuje, že naše setkání, až budu slavná, v jeho srdci probudí žárlivost, lítosti, hněvy — ale vždyť ke mně přece nikdy nic necítil! Je to, jako kdyby se Wodzinski stal slavným a já ho při setkání milovala — proč? Cožpak není spousta slavných žen!... Je to snad důvod?