Pondělí 7. listopadu 1881

Šílený dav — sedíme ve třetí řadě, efekt je ztracen, ale hovoříme s Adeline, která říká, že mě považuje

za vlastní dceru — a především a nade vše — vše je na světě dobré, jsem ponořena do okouzlujícího blaha — Paříž, její elegance, mírná teplota, bulváry, hodiny, pneumatická pošta¹... S jakým potěšením to vše znovu vidíte, jak vám to odpočinkem je, jak se znovu zmocňujete sebe sama. Požehnaná budiž cesta, která vám tyto sladkosti návratu dává. A Sněmovna — a předseda Brisson² — a Gambetta,³ prostý poslanec, nepohnutý a nádherný na své lavici. Fyzicky nádherný, vážně — zejména vsedě — a škoda těch, kteří ho nacházejí ošklivým. V předsednickém zázemí se povoloval a jeho trup se rozléval žalostným způsobem — ale vsedě na lavici, se zkříženýma rukama, nepohnutě naslouchaje [Zamazaná slova: bolestným] vládním odpovědím, je skvostný. Hlava ohromné mohutnosti — a jak jsou hezcí muži strašní vedle té lví hlavy. Nyní... Mám vám říci... Ano, n'est-ce pas. Zdál se mi mladý a jako by měl trvat ještě dlouho... Víte, to je moje starost. [Zamazaná slova: Po] Sněmovně jsme šly na šálek čokolády, koupit knihu, klobouk — sladké pařížské potulky, jež mi po Španělsku připadají božské — a sama v kočáře mě zachvátí velký strach, že by mě mohlo rušit v práci právě to, kvůli čemu pracovat musím. [Zamazaná slova: Pak tak] hloupě, n'est-ce pas — ten muž se mi líbí nade vše — je to jako by to bylo úplně nové, jako by to netrvalo pět let; neboť mohu počítat od prvního dne. Jenomže se mi zdá, že teď si toho více vážím a víc si dopřávám pohledu na tu bytost, o níž říkají, že není krásná...! To jest — Adeline ji nachází ošklivou, ale ona má ráda typ naomaděného flouše.⁴ Snad přes rok jsem ho neviděla... Pro nemateriální vášeň... Touto opravdu je. Ale [Zamazaná slova: chvíli poté] v kočáře, [Zamazaná slova: vracejíc se] domů těmi hlučnými a krásnými ulicemi (ó Španělsko!) jsem se dvacetkrát pokřižovala ze strachu, aby mě to nechytilo vážně — na chvíli se mi zdálo, že to musí být skutečné vzrušení... Chci milovat, je-li to milovat — ale chci zůstat v klidu. Spor je u konce, vila nalézá kupce za půl milionu franků, vše se uklidňuje, nic se nebojím — nikdo mi ho nevezme, protože je již ženatý. Nezbývá než pracovat, neboť vše je tam... Tato velká bytost se svou kreolskou měkkostí a dětskými ústy pod strašným knírem. Vím vůbec, je-li vznešený nebo hezký? Je milovaný, je můj, je jediný, kdo mi je roven,

můj bratr, můj přirozený druh, můj předurčený milenec. Všichni ostatní, i kdybych je zbožňovala, budou mi vždy cizinci — a ten je maminka, je to moje křeslo, [Zamazaná slova: je to můj] interiér, jsem to já sama. A věřím dokonce, že je to spíše nebeský bratr než muž, kterého miluji. Tužby nevěrohodné... čistoty. Ach! ta hloupá. Ale ne — bylo třeba celé té doby — tehdy [Zamazaná slova: jsem nebyla] stvořena pro to, být jeho ženou — trpěla bych jeho nešťastnou politikou... Vše je nejlepší. Jakého neštěstí se mohu bát? Obrátilo by se štěstí? Zdá se mi, že vstupuji do lepšího života. A to zvíře netuší... A co je horší — mluví o mně jako o ženě, která ho milovala? Všichni říkají, že jsem tuto vášeň pociťovala. Ten hanebný Blanc, Antoine, kapitán fregaty, to říká. Ach! kdybych zjistila, že tato milovaná bytost je měšťák spokojený se svým rodinným životem!... Vím, že podvádí svou vychrtlou kuchařku...¹ Není snad zoufalé najít ho klidného, zmešťáčtěného, přizemního — přemýšlejícího v oblasti lásky pouze o tom, mít hezké milenky zhruba ze slušné společnosti, za přijatelnou cenu pocitů... Zkrátka po pařížsku... To by byl ten nebeský bratr? Kdybychom mu řekli, co si o tom myslím, bylo by to pro něj čínština — a čeho se bojím nejvíce, je najít v něm [Zamazané slovo: ten] měšťácký základ, jenž mě uvádí do zoufalství v mé rodině. A co kdyby se při setkání nevědomky srovnaly všechny ty okřídlené fantasie?... A co kdybych se v něm nenalezla celá jako ten první den, kdy jsem ho spatřila — a vše, co říkal, jsem chtěla říct před ním nebo zároveň s ním — kde shrnoval v přesných slovech všechny mé zmatené myšlenky — a vše, co říkal, jsem přemýšlela nebo snila? Co kdyby se stal nezpůsobilým k jakémukoli druhu splynutí... Co kdybych místo druhého sebe sama nalezla cizince. Dobrého pána zaměstnaného tím, aby ho znovu zvolili... Mimochodem — byl zvolen skvěle a bude tak zvolen ještě dvacetkrát — zdá se, že drží svůj kraj jako nikdo. A co kdybych nikoho nenašla? Ať proto, že by se stal příliš obyčejným, nebo proto, že mu na mně nezáleží? Zdá se mi, že chvíle určitě přijde, kdy mě bude milovat do šílenství. A co ne. Nu — co ne — a jsem-li zbabělá a bláhová, vždy zbyde úloha příjemné milenky... A pak — to je nemožné — ztratil-li všechny ušlechtilé city, které si představuji — nu, my mu je necháme znovu najít, proměníme ho, bude třeba... Neboť Julian věří, že ke mně něco pociťoval — nepředstavuje si, že přišel dvacetkrát do

domu jako cizinec a že nikdy nebylo řeči o ničem... Julian si ho představoval jako Dona Juana, který by nenechal uniknout žádnou příležitost... [Zamazaná slova: Bez toho, aby bylo] cokoli vážného — myslí si, že to bylo jinak — vysvětluji mu a on nechce pochopit. Prostě jako by... Je sice pravda, že tři dny před svou svatbou věděl — on Cassagnac — víc, než čeho se opravdu dalo, věřil, že jsem do něj blázen natolik, abych nemyslela ani na ctižádost ani na nic [Škrtnuto: kalkulovat] — a nevěří, že jsem spokojená s tím, že jsem si ho nevzala, přestože ho nacházím... velmi dobrým. Ale nejde přece o mě — jde o něj. Co kdyby mě nemiloval? Julian si představuje, že naše setkání, až budu slavná, v jeho srdci probudí žárlivost, lítosti, hněvy — ale vždyť přece nikdy pro mě nic nepociťoval! Je to jako kdyby se Wodzinsky stal slavným a já ho při setkání milovala — proč? Cožpak není spousta slavných žen!... Je to snad důvod?