Úterý 18. října 1881

Včera jsem začala studii v obchodě slavného Lorenza — a celý den jsem měla horečku a v noci napolo sny, napolo vidiny: Lorenzovy hadry a Dumasova krajina ve Španělsku¹. Četla jsem dál i ve spánku a bylo to tak skutečné, že jsem dnes ráno v naprostém úžasu nenacházela v knize to, co jsem se domnívala přečíst. A býci. Chtěla jsem vidět, co o nich říká Dumas. Dumas byl přítomen těmto zápasům při příležitosti svatby vévody z Montpensier — což věc pěkně mění. Ostatně v jeho dvou svazcích o Španělsku nenajdete nic než dlouhou řadu [Zamazaná slova: příběhů o tom, jak on a jeho přátelé jedli] a obtíží, jež měli s hledáním noclehu a jídla. Je opravdu třeba mimořádného ducha, aby člověk čtenáři vnutil tolik... kuchyně. Ale ostatně — cestoval s umělci, přáteli, duchaplnými lidmi... Člověk sám o sobě je bytost dosti neúplná — být sám, když člověk obdivuje nějaké vznešené dílo přírody nebo lidí — budiž, ale sám na cestě, kde je třeba zápalu, nápadů... Ach! velmi mi chybí de Daillens — měly jsme společně jet do Španělska... Bylo by to naprosto jiné... Ó moje rodina!... Teta požádala Pollacka o adresu lékaře, protože kašlu... Přitom se přece ví, co mi je — léčí mě největší lékař na světě, který mě zná a studoval mou chorobu, mám svou léčbu... a v Madridu je zapotřebí lékař. To je prostě hloupost. Člověk se na ně ani nemůže zlobit... Ach! ale kdybyste byli na mém místě! Já, která s netrpělivostí očekávám Andalusii, Sevillu, ty přírodní krásy — a snad obraz... A máma, která třikrát v každém dopise píše:

„Jeďte do Sevilly, tamní podnebí je velmi zdravé; informovala jsem se — seženete tam čisté mléko a kuřata. Jeďte do Sevilly." — Amen, že ano? Že jsou lidé šťastní — a jak to, že já, která mám ke štěstí vše, šťastná nejsem? Mám dost peněz na jezdění sem a tam, na malování, cestování — dělá se, co chci. Zbytek znáte. Raději bych neměla peníze a nedělala si vše co chci — než být s hlupáky, kteří mě rozzuřují svou umíněností pro mé dobro. Kdo je přesvědčen, že jedná správně, s tím se nedá nic dělat. A moje rodina přesvědčena je. Kdyby neměla tu svou ubíjející, drásavou, vražednou vadu — pronásledovat mě z lásky — snad bych jí odpustila, že není ani umělecká, ani inteligentní, ani příjemná. Ach! že jsou lidé šťastní. Ne — jen si představte tu cestu s tetou! To je k tomu, aby člověk zítra odjel do Paříže.