Úterý 18. října 1881

Včera jsem začala studii v obchodě slavného Lorenza — a celý den jsem měla horečku a v noci napolo sny, napolo vidiny: Lorenzovy hadry a Dumasova krajina ve Španělsku¹. Četla jsem dál i ve spánku a bylo to tak skutečné, že jsem dnes ráno v naprostém úžasu nenacházela v knize to, co jsem se domnívala přečíst. A býci. Chtěla jsem vidět, co o nich říká Dumas. Dumas byl přítomen těmto dostihům při příležitosti svatby vévody z Montpensier — což věc trochu mění. Ostatně v jeho dvou svazcích o Španělsku nenajdete nic než dlouhou řadu [Zamazaná slova: příběhů o tom, jak on a jeho přátelé jedli] a obtíže, které měli najít kde spát a kde jíst. Je třeba opravdu mimořádného ducha, aby čtenáři toto protlačil... vší tou kuchyní. Ale ostatně — cestoval s umělci, přáteli, lidmi ducha... Člověk sám o sobě je bytost dosti neúplná — být sám, abych obdivovala nějaké vznešené dílo přírody nebo lidí — budiž, ale cestovat sám tam, kde je třeba zápal, nápady... Ach! velmi mi chybí Daillens — měly jsme společně jet do Španělska... Bylo by to naprosto jiné... Ó moje rodina!... Teta požádala Pollacka o adresu lékaře, protože kašlu... Jako by nevěděla, co mám — jsem ošetřována nejlepším lékařem na světě, který mě zná a studoval mou chorobu, jsem na léčbě... a v Madridu je zapotřebí lékař. To je prostě hloupost. Člověk se na ně ani nemůže zlobit... Ach! ale kdybyste byli na mém místě! Já, která s netrpělivostí očekávám Andalusii, Sevillu, ty přírodní krásy — a snad obraz... A máma, která třikrát v každém dopise píše:

„Odjíždějte do Sevilly, tamní podnebí je velmi zdravé; informovala jsem se — seženete tam čisté mléko a kuřata. Odjíždějte do Sevilly." — Amen, není-li pravda? Jsou lidé šťastní — a jak to, že já, mající vše k štěstí, šťastná nejsem? Mám dost peněz na jezdění sem a tam, na malování, cestování — dělám si co chci. Ostatní znáte. Raději bych neměla peníze a nedělala si vše co chci — než být s hlupáky, kteří mě zuří svou zarputilostí pro mé dobro. Kdo je přesvědčen, že jedná správně, s tím není nic k dělání. A moje rodina přesvědčena je. Přestala by mít tuto svou pilující, mučivou, vražednou chybu — pronásledovat mě z lásky — a snad bych jí odpustila, že není ani umělkyní, ani inteligentní, ani příjemnou. Ach! jsou lidé šťastní. Ne — viděli byste mě na této cestě s tetou! Zítra se odjíždí do Paříže.