Neděle 2. října 1881

Člověk má dojem, že se mu to jen zdálo, když vychází z té krvavé hanebnosti. Býčí zápasy. Ohavné vraždění herek a krav, při němž se nezdá, že by mužům hrozilo jakékoli nebezpečí, a kde hrají hanebnou roli. Ostatně jediné chvíle, které mě zajímaly, byly ty, kdy jsem viděla muže válet se po zemi; jednoho z nich býk pošlapal — byl to hotový zázrak, že vyvázl — a tak sklidil ovace. Hází se doutníky a klobouky, jež se velmi obratně vracejí — klobouky, ne doutníky. Třepetají se kapesníky a ozývá se divoký řev... Ovace ostatně patřila jinému, ne tomu, kdo upadl — na tom nezáleží. Obecenstvo je zná a má své oblíbence — pro mě jsou to loutky rozmanitých barev. Je to krutá hra — ale je zábavná? V tom to je! Inu ne, není ani vzrušující, ani zajímavá — je hrozná a hanebná. To zvíře, takzvaně rozzuřené, které dráždí pestrobarevnými pláštíky a jemuž zabodávají do těla jakési meče — krev teče; čím víc se zvíře zmítá, čím víc skáče, tím víc se zraňuje. Staví před něj ubohé koně se zavázanýma očima, které býk rozpáře, střeva vypadávají, krev teče, kůň přesto vstane a až do samého konce poslouchá jezdce, který s ním často padá, ale skoro nikdy si nic neudělá. Ta černá krev na písku a ta šarlatová krev na hřbetech býků — zvláště tam byl jeden černý, když jsme přijely — vypadalo to jako šarlatové stužky; zpočátku jsem si myslela, že je ozdoben stuhami, neboť ty píky zapíchnuté v jeho kůži tryskaly. A když koně umřou, boj pokračuje s muži — to jest tucet španělských hlupáků dráždí a zasypává bodnutími býka, který skáče a pronásleduje ho — ale vždy narazí jen na plášť. A když se, raněný, zkrvavený, řvoucí bolestí, zastaví a odvrací hlavu od útoků — staví před něj znovu ten červený plášť a kopou ho... Tehdy obecenstvo bouří — ubohé zvíře klesne na kolena a lehne si zemřít v nevinné pozici krávy odpočívající na louce. Zabijí je ranou do šíje. nečitelné, na konci hraje hudba a tři koně se stuhami zapřažení do jakéhosi háku, k němuž se přiváže mrtvola, přijíždějí ve cvalu odnést mrtvé koně a býka. A pak to začíná znovu — tři jezdci, zase vykuchaní koně a pak směšné a krvavé dráždění toreadorů. A když zabijí kolem patnácti koní a pět nebo šest býků, elegantní obecenstvo jde na procházku do Buen Retira, jedné z nejkrásnějších promenád světa, které dávám přednost před Boulogneským lesem, nemluvě o Londýně a Vídni, a jež je krásnější než římské vily — ne, ne, Řím má takové kouzlo, že mu nelze nic přirovnat.
Král, královna a infantky přihlíželi zápasu — přes čtrnáct tisíc diváků. A tak je to každou neděli.
A je třeba vidět výraz všech těch zlověstných hlupáků, abyste uvěřili, že se někdo může nadchnout takovými hrůzami... kdyby to alespoň byly skutečné hrůzy! Ale tyto nevinné herky a ti býci, kteří jsou zběsilí jen proto, že jsou drážděni, zraněni, mučeni...
Královna, která je Rakušanka, se asi nebaví. Není nehezká. Král vypadá jako Angličan z Paříže, velice korektní krejčí nebo makléř. Nejmladší infantka je jediná milá — nevinná Isabela mi řekla, že se jí podobám... Vzhledem k tomu, že je to její dcera a ona a její ostatní děti jsou ošklivé, lichotí mi to — neboť ona je skutečně milá — a v porovnání s ostatními hezká.
Ale... odjely jsme z Biarritzu ve čtvrtek ráno a večer jsme přijely do Burgosu. Pyreneje mě ohromují svou majestátní krásou — to už je jiná — konečně pryč od lepenkových skal Biarritzu. Cestovaly jsme s tlustým pánem, který nemluvil francouzsky — nikdo z nás španělsky neumí — přesto mi vysvětloval ilustrovaný časopis a na jedné zastávce nabídl dvě květiny. A jeden mladý muž jedoucí do Lisabonu, který jen chtěl být nápomocen — jakýsi Angličan z Gibraltaru.
Myslíte-li, že cesta s mými matičkami je potěšení — pěkně se mýlíte. Ostatně je to zcela přirozené — nemají ani mé mládí, ani mou zvídavost. Nu, když už je to za námi, nebudu už mluvit o jejich nevinném popichování — tím spíš, že jsou tak puntičkářské, že budu mít tisíc příležitostí o nich znovu mluvit. Nešťastné výrazy a pak nesmyslné otázky — tvářit se, jako by byly v lese, v zemi, kam se nikdy nejezdí. A průvodce řekne, že je v Burgosu chladno — je z toho hotové zoufalství: měly jsme si vzít kožichy, co si počneme, co s námi bude. Jaká země! A co tam vidět? Katedrálu — ale na to jezdí jedině Angličané... A nejhorší je, že to všechno mířilo na mě ve třetí osobě — nebo se nic neříkalo, ale při hovoru o jiných věcech samé tváření! A protestuji-li, říkají, že nic neřekly a že já hledám záminku k hádce.
Chovají se, jako by je někdo k té cestě nutil a ona je jen trápila — a nic není tak obtížné jako bojovat proti takovému tváření — člověk rezignuje, mlčí — co vlastně žádám? A přece jsem netrvala na svém — ony samy navrhly jet do Španělska — já už na ničem netrvám. Prostě nejsme šťastné pohromadě a dokud budeme pohromadě, bude to velice zdařilé malé měšťácké peklo.
Tak tedy Burgos... Ach! jsou nesnesitelné — není-li to bolestná rezignace a stížnosti ve třetí osobě, je to tak naprostá lhostejnost, až člověk žasne. Představte si někoho, kdo tahá za provaz, k němuž je připevněna velká tíha — člověk se zadýchá, vleče tu kouli s největší námahou — a prásk! Najednou nic necítíte — provaz vám zůstane v ruce. Je to snad absurdní, ale já jsem vždy velmi ovlivněna svým prostředím — a nejkrásnější věci světa vidět ve společnosti, jako je tato... Bůh ví, co by člověk dělal, co by říkal, jaké nápady by měl v jiném prostředí — zvláště pro umělce je to velmi trýznivé, přísahám vám. Vše závisí na!... Nevím na čem — maličkost — a křídla poklesnou a člověk zůstane jako opařený. Kam jdu? Co mě zajímá Burgos, Madrid, muzeum? Nač?
A pak, přestože jsou chvílemi jako jiné — přece to nejde — bylo v tom příliš hořkosti — zkrátka je to smutné!
Přece jsem v katedrále udělala skicu... Popsat ji? Je to možné? Ta hromada ozdob, pomalovaných soch, zlacení, filigránů, cetek — vše dohromady grandiózní celek.
Ach, ty napůl temné kaple, velké mříže — to je vskutku zázrak. A především ta pečeť náboženského romantismu — tyto kostely přímo vybízejí k milostným schůzkám, člověk si nabere svěcenou vodu a hledá, na koho by dělal oči. Jako ten poměrně skromný klášter Cartuja. Jdeme tam kvečeru, což ještě zdůrazňuje poezii těchto španělských kostelů — v katedrále ukazují tu slavnou Magdalenu Leonarda da Vinci (?). Hrůza! Odvažuji se přiznat, že to považuji za ošklivé a nic mi to neříká — stejně jako Rafaelovy obrazy ostatně. Hanebnost! Ach! nu budiž.
A kaple konestábla de Mendoza a jeho důstojné manželky, která vyšívala ornáty, které tu ukazují. Ti hlídači jsou hanební — sahají na obrazy a sochy svými špinavými prsty, aby nám je lépe ukázali... Ostatně — od včerejšího rána jsme v Madridu, dnes ráno v muzeu. Ach! Louvre je vedle toho bledý — Rubens, Philippe de Champaigne... Co já vím — i Van Dyck a Italové! Nic se nerovná Velázquezovi, ale jsem zatím příliš oslněna, abych soudila. A Ribera! Bože můj. Tady jsou ti praví naturalisté! Lze vůbec vidět něco pravdivějšího, obdivuhodněji pravdivého, božštěji, opravdověji pravdivého!
Ach! jak je člověk pohnut a jak je nešťasten, vidí-li takovéto věci! Ach, jak by si člověk přál být geniální! A to se někdo odvažuje mluvit o Rafaelově bledosti a o chudokrevné malbě francouzské školy!!
Ó barva! Cítit barvu a nemalovat ji — to přece nejde!
napříč stránkou
Při první návštěvě jsem se málem zalkla — musela jsem si štípat ruce, abych z obdivu neplakala.
Soria přišel před večeří se svým přítelem panem Pollackem (správcem železnic) a jeho synem, který je malířem a pracoval u Juliana.
Soria má žalostné způsoby — sahá vám na ruce, při odchodu na ramena — já jsem tedy šokována.
Půjdu do muzea zítra sama. Nelze uvěřit, jak dokáže hloupá poznámka před mistrovskými díly zraňovat — je to bolestné jako úder nožem — a rozzlobí-li se člověk, vypadá příliš hloupě. A konečně mám zábrany, které si snad nevysvětlíte — nechtěla bych, aby mě někdo viděl, jak něco obdivuji — zkrátka, stydím se když mě někdo přistihne při projevu upřímného dojmu, neumím se vyjádřit tady. Zdá se mi, že o něčem, co vás pohnulo, lze vážně hovořit jen s někým, s kým jste v naprostém souladu myšlenek...
Hovořit se dá dobře s... hleďte — dobře si povídám s Julianem, který není hlupák — ale vždy je v tom špetka přehánění, aby nadšení mělo třeba posměvačnou stránku, která ho ochrání před jakýmkoli, byť sebelehčím posměchem — nebo prostě pro případ, že vám neporozumí... že ano. Ale přijmout hluboký dojem a vyjádřit ho prostě, vážně, jak byl pocítěn... Nedovedu si představit, že bych to dokázala s kýmkoli jiným než s někým, koho bych cele milovala...
A kdybych to dokázala s někým lhostejným, vytvořilo by to okamžitě neviditelné pouto, jež by pak velmi tížilo — jako by člověk s tím druhým spáchal něco špatného — anebo je to pařížská výměna myšlenek, kdy se člověk tváří, že na věc hledí trochu z řemeslného hlediska, jen aby nevypadal příliš básnicky, a o umělecké stránce mluví slovy, jež z toho dělají cosi vytříbeného, ale bulvárního — jsou to: „chuť“, „jemnost“... A pak je to velmi silné — prostě to nejúžasnější, co lze vidět, a že je v tom cosi skutečně neobyčejného. Hleďte — říkala jsem to — u Juliana mám dobré obecenstvo, hraji, vypravuji a mluvím dokonce vážně — právě s ním a s de Daillens — to jest s de Daillens a s ním — hovořím nejlépe — ale od toho k... je propast.

Poznámky

Pozn. překl.: Buen Retiro — velký park v centru Madridu, původně královský. ↩
Pozn. překl.: Král Alfonso XII. a královna Marie Kristýna (Rakušanka); infantky — španělské princezny, královy sestry. ↩
Pozn. překl.: Isabela — pravděpodobně bývalá královna Isabela II. (1830–1904), matka krále Alfonse XII.; od roku 1868 žila v exilu v Paříži, kde se s ní Marie zřejmě setkala. Nejmladší z infantek je její dcera Eulalie (1864–1958). ↩
Pozn. překl.: Cartuja de Miraflores — kartuziánský klášter nedaleko Burgosu, proslulý gotickým oltářem a královskými hrobkami. ↩
Pozn. překl.: Konestábl (condestable) de Mendoza — Don Pedro Fernández de Velasco, kastilský konetábl, a jeho manželka Mencía de Mendoza; jejich pohřební kaple (Capilla del Condestable) je v burgosské katedrále. ↩