❦
Úterý 27. září 1881
Chodíme spát pozdě, spíme do desíti. Ubohé večery — napůl v hotelovém salónku, napůl v kasinu, neboť jsem se rozhodla jít tam přesto.Mardi 27 septembre 1881
To vše ve společnosti Karaouleffových, jednoho Angličana a pak toho malého Rusa, velmi, velmi mladého. Pán a paní, kteří nedávno přijeli z Marseille, velmi slušní1, se třemi rozkošnými dětmi — ale odjela včera. Odvezla si karikaturu jedné staré víly, která tu žije a kterou jsem pro ni nakreslila ještě jednou.
Tout cela en compagnie des Karaouleff et d’un Anglais et puis le petit Russe tout jeune, tout jeune. Monsieur et Madame débarqués récemment de Marseille, très comme il faut avec trois enfants ravissants, mais elle est partie hier. En emportant la caricature d’une vieille fée qui vit ici et que j’ai faite en double pour elle.
Včera v Bayonne v rodinném kruhu, dnes ve Fontarabii2 a zase v rodinném kruhu — bez Karaouleffových nevycházím, chtěla jsem tam jet na koni, ale živůtek amazony sedí tak špatně — a pak by bylo nepříjemné jet s tím Karaouleffem, kterého neznám a který je nudný. Jeho žena je velmi krásná, ale nemá zrovna nejlepší vystupování — a pak se zdá, jako by se o dítě dost nestarali — a pak mi tihle lidé někdy lezou na nervy... Fontarabie je kouzelná — Biarritz je ostatně tak tuctový, tak neohrabaný ve své velmi banální kráse, že je člověk rád, když se z něj dostane. A hned tam, v malém přístavu, žebrající děti, z nichž by snadno vznikl obraz. Jenže chci nejdřív vidět Španělsko — a nenajdu-li tam nic lepšího, vrátím se přes Fontarabii... Hrála jsem — je tu ruleta — ale když jsem prohrála čtyřicet franků, dala jsem se do skicování. Je to malý zapomenutý kout — doufám, že mě nikdo neviděl při hře — ostatně...
Hier à Bayonne en famille, aujourd’hui à Fontarabie et la famille aussi, je ne sors jamais sans les Karaouleff, je voulais y aller à cheval mais le corsage de l’amazone va si mal et puis ce serait agaçant de faire route avec ce Karaouleff que je ne connais pas et qui est ennuyeux. La femme est très belle mais pas du meilleur genre et puis on n’a pas l’air de s’occuper assez de l’enfant et puis ces gens-là me donnent sur les nerfs parfois... Fontarabie c’est charmant, du reste Biarritz est si commun, si maladroit dans sa beauté très banale que l’on est heureux d’en sortir. Et tout de suite, là sur le petit port des enfants mendiants, dont on ferait facilement un tableau. Seulement je veux voir l’Espagne d’abord et si là je ne rencontre pas mieux je reviendrai par Fontarabie... J’ai joué, il y a une roulette, mais ayant perdu quarante francs je fis des croquis. C’est un petit coin perdu, j’espère que personne ne m’a vue jouant, du reste...
Ach! ty tři hodiny v kočáře, kdy jsem poslouchala, jak ta dáma vypravuje nesmysly, jež neměly ani půvab světských tlachů!...
Oh ! ces trois heures de voitures à écouter cette dame raconter ses inepties qui n’avaient même pas le charme des bavardages du monde !...
Ach! Co jsem provedla nebesům, že jsem taková. Proč nemohu jíst špatnou hotelovou kuchyni, kterou přece jedí i princezny královské krve; proč nemohu snést intelektuální bídu kolem sebe! Ovšem mám jistě jen to, co si zasluhuji — kdybych si zasloužila víc, Bůh... a ostatně, kdybych byla skutečně tak výjimečná, věděla bych dobře... Ach! pohřební banalita.
Ah ! qu’ai-je fait au ciel pour être comme ça. Pourquoi ne puis-je manger la mauvaise cuisine de l’hôtel que mangent des princesses du sang pourtant; pourquoi ne puis-je supporter la misère intellectuelle qui m’entoure ! Certes je n’ai sans doute que ce que je mérite, si je méritais mieux Dieu... et puis en somme si j’étais vraiment si supérieure je saurais bien... Ah ! funèbre banalité.
Hlupáci, kteří nepatří do společnosti. Ach, to tedy! Ó sny mého dětství, ó božské naděje!... Ach! je-li Bůh, opouští mě [nečitelné] to je utrpení skoro {nečitelné, jakási představa...] tito lidé mě raní, dráždí, nudí — když mě zrovna nepřivádějí k slzám. Proto mám trochu klidu jen ve své pařížské hrobce — na cestách se vídáme neustále a je to nesnesitelné. Nejde o to, že by mé matičky byly vulgární nebo špatně vychované — není-li cizích lidí, jsou to mé matičky; jsou dokonce docela slušné. Ale jakmile jsou tu cizí lidé, máma, jinak usedlá, začne afektovaně vyslovovat — způsobem, který má ten dar dohánět mě k nepříčetnosti. Mluví na mě, vědouc, že Rusové naslouchají — a pak je to tak odlišné od jejího obvyklého způsobu, že mi to působí jakési utrpení ze směšnosti, z afektovanosti... z hrozné malichernosti.
Des imbéciles qui ne sont pas gens du monde. Oh ! alors ! Ô rêves de mon enfance, ô espérances divines ! ... Ah ! s’il y a un Dieu il m’abandonne [illisible] c’est une souffrance presque {illisble, une imagimation...] ces gens-là me froissent, m’agacent, m’ennuient quand ils ne me font pas pleurer. Aussi je ne suis un peu tranquille que dans mon sépulcre de Paris, en voyage on se voit tout le temps et c’est insupportable. Ce n’est pas que mes mères soient communes ou qu’elles se tiennent mal; quand il n’y a pas d’étrangers elles sont mes mères; elles sont même comme il faut. Mais dès qu’il y a des étrangers maman posée devient affectée dans sa prononciation, d’une façon qui a le don de m’exaspérer. Elle me parle sachant que des Russes écoutent et alors c’est si différent de sa manière enfin que cela me cause je ne sais quelle souffrance de ridicule, d’affectation... de petitesse horrible.
Je to trochu moje vina — vždy jim vyčítám, že nikoho neznají, říkám jim věci ponižující, abych je podnítila k něčemu... Ale to jim jen dodává ten žalostný postoj... A naskytne-li se příležitost, nasazují velkopanský tón a mluví nahlas, aby je slyšeli ostatní Rusové — vždy aby se chlubily a zdůrazňovaly hromadu pomyslných velikostí — kdyby se to dělalo obratně, nic bych neřekla... Ale je to dětinské... Vždy si stěžuji na své blízké... ale miluji je, ale jsem spravedlivá. A miluji je vůbec? Kdyby mi byly cizí, takové, jaké jsou — milovala bych je? Bezpochyby ne.
C’est un peu ma faute, je leur reproche toujours de ne connaître personne et je leur dis des choses humiliantes pour les pousser à faire quelque chose... Mais ça ne fait que leur donner cette attitude piteuse... Et quand l’occasion s’en présente elles montent sur leurs grands chevaux et parlent fort pour être entendues des autres Russes, et toujours pour se vanter et appuyer sur un tas de grandeurs imaginaires, si c’était fait avec adresse je ne dirais rien... Mais c’est enfantin... Je me plains toujours des miens... mais je les aime, mais je suis juste. Et encore je les aime ? Si elles m’étaient étrangères telles qu’elles sont les aimerais-je ? Non, sans doute.
Kromě šedých nutno uvést bílé šaty, jež sklidily stejný úspěch: Šaty ve stylu Ludvíka XV. z mušelínu vyšívaného malými kvítky, bílé na bílém, živůtek do špičky jako u šedých, otevřený do čtverce; guimpe3 přiléhající u krku s volánkem, kolem nějž stažen úzký černý samet. Klobouk podšitý černým sametem s bílými péry. Sukně celá v krajkových voláncích vpředu, neboť tunika — to je zřejmé — přišitá řaseně k živůtku se otvírá, aby se zdvihla v paniers, byť jen dvěma stehy hodně vzadu. Celá elegantní společnost se ptá Rosalie na adresu švadleny — tedy sláva Doucetovi.4 Tento koketní výdaj jsem si dovolila kvůli Soriovi — hovořili jsme spolu dvakrát na pláži a namaluji jeho portrét. Soria je ve Francii slavný amatérský zpěvák a obchodník s vínem (v Bordeaux), v cizině si nechává platit. Zpívá jako anděl... jenž by měl biblicky krásnou hlavu, černý vous, nádherné oči — zkrátka je to ideál biblické krásy. Olivový tón pleti a žádné vlasy, jen věnec. Je vysoký — byl by to úžasný charakterový portrét... Pravděpodobně se setkáme v Madridu...
Outre la grise il faut citer la robe blanche qui a eu un égal succès: Robe Louis XV, en mousseline brodée de petites fleurs, blanc sur blanc, corsage à pointe comme le gris, ouvert en carré; guimpe montante avec ruche autour de laquelle un velours noir serré. Chapeau doublé de velours noir à plumes blanches. La jupe toute en volants de dentelle devant puisque la tunique, cela est évident, cousue froncée au corsage s’ouvre pour se relever en paniers bien que par deux points très en arrière. Tout le monde élégant demande l’adresse de la couturière à Rosalie, donc gloire à Doucet. J’avais fait cette dépense de coquetterie pour Soria, nous avons causé deux fois sur la plage et je ferai son portrait. Soria est le célèbre chanteur amateur et marchand de vins (à Bordeaux) en France, se faisant payer à l’étranger. Il chante comme un ange... qui aurait une tête biblique de toute beauté, barbe noire, yeux splendides, enfin c’est l’idéal de la beauté biblique. Un teint olivâtre et pas de cheveux, rien qu’une couronne. Il est grand, enfin on en ferait un portrait de caractère épatant... Nous nous retrouverons probablement à Madrid...
Představte si, že se mi pan Karaouleff zhnusil — stejně jako Bruschetti.
Figurez-vous que j’ai pris en horreur M. Karaouleff, comme Bruschetti.
Jsou podivné, tyhle chorobné antipatie — myslela jsem, že u Bruschettiho a toho druhého to bylo proto, že byli do mě zamilovaní — ale ne, je to bez příčiny, jak vidíte. Tak dalece, že ani nescházím dolů, abych ho nepotkala. Jedinou slušnou osobou z našich známostí je stará víla — je Ruska a byla provdána za markýze z Montezemola, posledního italského prefekta Nice.
C’est étrange ces antipathies maladives, je croyais que Bruschetti et l’autre c’était parce qu’ils étaient amoureux de moi eh bien non, c’est sans cause comme vous voyez. Au point que je ne descends pas pour ne pas le rencontrer. Il n’y a que la vieille fée que nous connaissons de comme il faut, elle est russe et a été mariée au marquis de Montezemolo, le dernier préfet italien de Nice.
Stará karikatura — sko[ro] jsem ji nepřehnala na listu, který si odvezla paní Theologová.
Une vieille caricature, je n’ai pres[que] pas exagere sur la feuille qu’a emportee Mme Theolog.
Poznámky
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „comme il faut“. ↩
Pozn. red.: Fontarabie — Fuenterrabía (dnes Hondarribia), španělské pohraniční město na hranici s Francií, při ústí řeky Bidasoa. ↩
Pozn. překl.: Guimpe — vysoký bílý nákrčník nebo podložka pod dekolt; oděvní doplněk 19. století. ↩
Pozn. překl.: Maison Doucet — přední pařížský módní dům, jeden z průkopníků haute couture; Jacques Doucet (1853–1929). ↩