Neděle 28. srpna 1881

Bojidar celý den. Procházíme se v Bois… Sarah je v Lille a Bojidar k ní přijede teprve zítra. Máme ho pro sebe. Ó blaženost. Lichotím jeho posedlosti a mluvíme jen o té slavné ženě. Ten proklatý Bojidar je přece jen obratný — vymyslel si celý román: v osmi letech šel na „Chodce" a omdlel, když uslyšel Saru; od té chvíle ji zbožňuje. (Ještě před dvěma lety mi o ní říkal hrůzy a nebylo vůbec o ničem řeč.) A hle, je usazen u ní, důvěrný přítel syna; nestojí ho to ani sou. Jako host bydlel u ní a každý den tam večeřel, zacházeno s ním skoro jako se synem. Nemluvě o tom, že tam potkává vše, co je slavné — a navíc má vstupenky do divadla.

Princezna a její manžel jsou tedy nadšeni; ale nehrozí nebezpečí, že by Bojidar kdy dělal hlouposti. Pilně studuje právo a zároveň chodí na premiéry a jezdí za Sarou na její provinční turné… pokud cesta nepřesahuje dvě tři hodiny vlakem. Velmi obratní. Karageorgevičové se v Paříži prosadili trochu jako my — tedy vůbec. [Zamazaná slova: nejhorší je, že] neznají než několik rumunských nebo řeckých rodin…

Synové chodí do několika republikánských salonů a do všech salonů cizinecko-pochybných.

U Sarah Bernhardtové to bude přece jen lepší. Ale jsou tak… slovanští! Copak princezna nežádala Andrieuxe, bývalého prefekta policie, o místo tajemníka nebo atašé u jeho osoby pro Alexise!

Vůbec nechápou život a společnost — a i vůči těm republikánům se stavěli jako naprostá nula, přestože jsou knížaty Karageorgeviči.