Neděle 14. srpna 1881

Těžko jsem usínala a dnes ráno to pořád bolí, ale ještě i v zádech, a pokaždé, když dýchám, je to ďas, a když kašlu, jsou to ďasi dva. Ach, pěkně jsem si poradila. Ano, vede se mi výtečně.
Teď se obrazu vzdávám, ano, je rozhodnuto. Ale co ztraceného času!! Víc než měsíc.
Co se Breslau týče, povzbuzené tím uznáním, jí musí jít všechno dobře, kdežto mě to úplně ochromilo a ztratila jsem důvěru.
Prší.
Co je mrzuté, je, že už nemám chuť na nic. Jet do Biarritzu, k čemu? Copak se mohu bavit? Zkrátka strávit měsíc u moře... a k čemu?
Zkrátka nevím, co to znamená a proč tolik váhání kvůli pouhé studii; sotva se rozhodnu ji neudělat, zdá se mi, že si nechávám utéct svůj osud.
A sotva se do toho pustím, znechutí mě to, a je to domýšlivé, a nedokončím to a bude pršet. A tak se vrhnu do křesla a sedím tam celé hodiny jako tupec.