Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 13. srpna 1881

Inu, pracuji na tom ani ne dvě hodiny a pak ať to čert vezme! Jde o to, že dejme tomu, že se toho vzdám, a hned si říkám: kdoví? Možná to mohlo být velmi dobré. A tak se rozhodnu, a hned si zase říkám, je to domýšlivé a neříká to nic.
Vskutku mám své modely nerada. A pak vidím to plátno vystavené na bulváru hned po volbách... A pak je to námět tak málo ženský, a právě to mě nejvíc láká.
Kdybych měla jistotu, že není naděje, že to bude dobré — nejsem schopná to udělat dost dobře, aby v tom námět vyzněl velkolepě, ale zkrátka kdoví, když se přičiním, snad? A to „snad“ mě přivádí k šílenství;
Julianův názor — ale Julian se letos u Zillhardtové spletl, předpovídal dobrý výsledek, a vyšla z toho hrůza.
Nechám to na osudu, ale jestli osud neřekne totéž co já... a co vlastně říkám já?
To je má nemoc, na mou věru. Na ten obraz nezbytně potřebuji Alexise a nevím, kdy se vrátí, a zbývá mi jen osmnáct dní. Tak ty jsi blázen.
Ale ne, mám čas.
Ano, osud, nuže otevírám tenhle sešit nazdařbůh, položím prst nazdařbůh, a jestli na řádku, kam se prst položí, bude počet písmen sudý, vzdám se obrazu.
Dobrá, je to sudé. Ale...
Jistě vám neuniklo, že mám nemocnou pravou plíci, nuže nepochybuji, že vám udělá radost dovědět se, že i levá je zasažena. Žádný z těch hloupých doktorů mi to ještě neřekl, ostatně [začerněná slova: cítila jsem to] poprvé v kyjevských katakombách s ostatky, ale myslela jsem, že je to chvilková bolest způsobená vlhkem; od té doby se to vrací každý den a dnes večer tak silně, že mě bolí dýchat a že to dělá opravdovou bolest mezi klíční kostí a prsem, právě tam, kam doktoři lehce poklepávají. A ten obraz.

Poznámky

Marie užívá náhodné věštecké hry, aby rozsekla své umělecké váhání — otevře sešit nazdařbůh a počítá písmena. To, že odpověď vyjde „sudá“ (tedy že se má vzdát) a ona ji vzápětí zpochybní svým „Ale...“, je pro její sebereflexi příznačné. ↩